Mafián

6

Veliký pes u jeho nohou zavrčel a připravoval se ke skoku. „Ne! Artemis. Klid." zavelel Diego klidně i přesto, že na jeho tváří byl rudý otisk mojí dlaně. Muselo ho to zabolet, pomyslela jsem si s potěšením i strachem zároveň.

Zadívala jsem se na obrovské psí tesáky. Ach bože, konečně jakobych se probudila z rozespalého mlžného oparu. Bože, co jsem to udělala. Chovala jsem se naprosto šíleně, říkala jsem, co si doopravdy myslím a na nic si nehrála. Bylo to tak nebezpečné. Plně jsem si vybavila, co se dělo před tím, než jsem se probudila v tomhle autě. Ten muž byl šílený, měl rozdvojenou osobnost, jednu milou druhou krutou a já mu dám facku. Mohla jsem ho vyprovokovat k tomu, aby na mne použil jeho nože. To je prostě strašně hloupé.

Začala jsem vymýšlet strategie. Měla bych se k němu chovat co nejmileji, být mu vždy po vůli. Možná díky tomu už znovu nepotkám jeho zlé alter-ego. Než se s ním hádat a nedejbože ho fyzicky napadnout, bude rozhodně lepší poznat, jak se chová a získat si postupně jeho důvěru. Když mi bude důvěřovat, bude jednodušší ho obelhat a utéct od něj.

„Ppppromiň." vypadlo ze mě tiše. „Nevím, co to do mě vjelo." řekla jsem a oči jsem nespouštěla z feny Artemis, která mi pohled opětovala.

„Po té uspávací látce, je často člověk chvíli dezorientovaný. Takže jsi neměla sama sebe plně pod kontrolou, neměl jsem na tebe všechno v takovém stavu vybalit."

On se mi skoro omluvil. Zvláštní.

„Vážně taková nikdy nejsem, věř mi." dodala jsem ještě k omluvě. Jsem sice přímočará, ale nikdy nejednám bez rozmyslu.

„To je v pořádku, líbilo se mi to." řekl, věnoval mi pomalý úsměv a vystoupil. Artemis mu byla v patách, nadšená, že už nemusí být v tak stísněném prostoru. Doteď jsem si ani nevšimla, že jsme zastavili a dojeli k jednopatrovému domu s velikými okenicemi. Dům byl bílý, moderní a byl obehnán vysokým, zdobně zařízeným, měděným plotem, který měl nahoře ostré špičky a nad nimi pro jistotu ještě ostnatý drát.

Diego zase šel tou jeho pomalou kontrolovanou chůzí. Byl rozhodně zvláštní. Vyznat se v něm bude ten nejtěžší úkol. Vyskočila jsem z auta, nechci ho nechat čekat.

A Juan vypustil druhého psa z místa spolujezdce a odjel auto přeparkovat. „Co jsou to za plemena?" Druhé psisko doběhlo až k Diegovi a ten ho chytil za poutko na kšírách ve kterých byl pes oblečen

„Tohle je německá doga, jmenuje se Hermes. A Artemis," Pes co mi málem prokousl hrdlo běžel spokojeně před námi, jakoby se nechumelilo „,je rotvajler."

Zvířata vypadala zdravě, jejich srst se na slunci nádherné leskla a při pohybu bylo vidět, jak se jim zatínají svaly. Fena i pes byly hned od pohledu šelmy, ostatně stejně jako jejich pán.

„Jsou roztomilí." řekla jsem pochvalně.

„Radši si je nehlaď. Jsou cvičení na útok. Taková živá zbraň." řekl a já trochu zpomalila, abych se cítila bezpečněji. I když jsem tušila, že pár kroků mě od nich nezachrání.

Došli jsme k jednoduchým vstupním dveřím. On mi je galantně přidržel a já s pocitem paniky vstoupila dovnitř. Dveře za mnou zaklaply a za mnou se ozval Diegův hlas: „Měli bychom si promluvit."

Jeho sídlo bylo zařízeno moderně a minimalisticky, takže i vstupní hala působila až neuvěřitelně prostorně. Vše až na pár černých doplňků bylo bílé a pár detailů krásné doplňoval světlý mramor.

Uslyšela jsem lehké kroky a podívala se směrem, odkud jsem je slyšela. Do haly vešlo jemné děvče. „Mohu nějak posloužit?" zeptala se křehce ale dostatečně nahlas. Když jsem se zadívala dívce do tváře, trhla jsem s sebou. Byla by opravdu krásná, takovým tím křehkým způsobem, který vás nutí ji chránit, ale tvář ji hyzdilo několik jizev. Byly už zahojené, ale tehdy to muselo být velké zranění, někdo ji musel vyříznout kus tváře a pokusit se jí pomoci nože rozšířit úsměv. Od koutků se jí táhly jizvy směrem vzhůru, které snad měly působit, jako že se usmívá. Když jsem si uvědomila, že na ni zírám s lítostivým pohledem dlouho, uhla jsem pohledem. Musel to udělat Diego v jeho stavu šílenství. Mrazilo mě v zádech, jen jsem nad tím přemýšlela.