Mafián

13

Když jsem vycházela již připravena z domu, Diego už seděl v nedaleko zaparkovaném autě. Po dlouhé době jsem měla jisté obavy, být v jeho blízkosti.
Už jsem nevěřila, že by byl šílený, nekontrolovaný sadista s rozdvojenou osobností. Došla jsem k názoru, že za jeho chováním na svatbě bylo něco jiného. Zase šlo o image. Sám mi přece několikrát naznačil, že je pro jeho přežívání v mafii nutnost, aby se ho lidi báli. Chce, aby ho nechali na pokoji a aby z něj měli respekt. Proto má psi, kteří na první pohled vypadají zle, ale jsou to jen dva ťunťové. Proto nevlastní jiné než černé oblečení. Proto nosí ty otravné sluneční brýle. Aby vyvolal v ostatních strach.

Já jsem mu před lidmi malém jeho těžce udržovanou masku zničila a tak jednal tvrdě. Přede všemi mi sebral panenství. To, že jsem znala důvod, neznamená, že bych mu odpustila. To ani za mák. Nikdy mu neodpustím.
Znamená to jen to, že mám obavy. Vím, že když jsem s ním v jeho domě, nemusím se ho bát, můžu se s ním klidně i hádat a nic mi neudělá. Bože, vždyť jsem se ho pokusila zabít a on si o tom chtěl se mnou pouze promluvit. Avšak když bude s lidmi z gangu, nesmím ani malinko znevážit jeho status. Budu muset plnit, co mi zadá.

Došourala jsem se k autu a otevřela dveře.
„Už jsem tu." zahalekala jsem, jakoby nic. Jakobych se nebála, že by mi mohl ublížit. Proč jen jsem kývla na to, že ho někam povezu? Ále, chybí mi řízení aut a chci získat jeho důvěru, takže mi asi nic jiného nezbývá.
Diego seděl na místě spolujezdce. Otočil se na mne a věnoval mi ten jeho pomalý úsměv, který mě dokáže vyvést z míry. Ve sklíčkách brýlí jsem se uviděla. Necítila jsem se dobře, když musím jet neznámo kam v Mariiných šatech, zatímco Diego měl na sobě stále černou košili a elegantní kalhoty s pukama. No co, ty šaty jsou aspoň pohodlné.

Své rovné blond vlasy jsem měla zapletené do dvou copánků, aby mi při řízení nepřekážely. Tedy pokud vůbec budu řídit. Nejdřív musím zjistit, proč to chce. Nechci být namočená v nějakém zločinu.

„Už mi můžeš prozradit, proč jsem tady." řekla jsem, když jsem se zrovna připásala na místě řidiče. U nohou Diega leželo spící černé zvíře v kšírách, které při zvuku mého hlasu zacukalo uchem. Děláš někdy něco jiného než že spíš, Hermesi? Proč je s námi jen jeden pes mě nezajímalo. Diega jsem zase nejspíš nezajímala já, protože mi neodpovídal.
Vyndal z kapsy svůj mobil a slovně mu zadal instrukce. On se musí chovat jako šéf i před svým mobilem. Mobil mu robotickým hlasem odpověděl a otevřel navigaci. Ukázala se mi cesta na nějaké parkoviště.

„Tam jedem." řekl.

„ Předtím než tě tam odvezu, chci nějaké vysvětlení?"

„Juan dnes bohužel nemůže, prý musí zařizovat dárek. Tak jsem se zkusil zeptat tebe." řekl všedně. Bože, on se dneska probudil a rozhodl se, že mě bude celý den štvát.

„To je sice moc hezké." řekla jsem skrz zaťaté zuby. „Ale já chci vědět, proč tam jedeme? Nechtěla bych se stát spolupachatelem, nehodlám ti třeba dělat řidiče v nějaké loupeži banky..."

Zasmál se.
„Kdybych si měl vybrat pomocníka při loupeži, ty bys to nebyla." řekl Diego vesele. „Na to nejsi dost spolehlivá v plnění dohod. Bych vyběhl ven z banky s lupem a ty bys doma sledovala televizi, protože by sis to rozmyslela. No jo, duo jako Bonnie a Clyde z nás asi nikdy nebude." dodal a rozesmál se. Aspoň jeden z nás má dobrou náladu.
Nejradši bych ho teď uškrtila. Začala jsem se odepínat. Když mi to neřekl, nikam ho nevezu.

„Já přece pro mafii nic takového nedělám. Jsem pouhý podnikatel, mám na starost rodinné finance, daně a investice. Bratr obstarává špinavou práci, nelegální obchody a dealery. Otec to všechno řídí a rozhoduje. V naší mafii banky neloupíme a už vůbec ne já. Já jsem kancelářská krysa, dostanu špinavý prachy, abych je investoval, znásobil a pak z nich zaplatil výdaje." říkal už zase vážně a otočil se na mě, nejspíš rád i překvapen, že jsem ještě nevystoupila. „Všiml jsem si na rodinném účtu podivného výdaje. Před rokem Matteo utratil nepatrnou sumičku na hřbitově. Mám podezření, které chci zkontrolovat. " odpověděl mi na mojí otázku. Šlo o rodinnou situaci, už rozumím, proč o tom nechtěl mluvit. Trochu jsem se zastyděla, ale muselo mu být jasné, že ho neodvezu někam, když nevím, co má v plánu. Zase narážíme na to, že si ani jeden z nás plně nevěří.

Zapla jsem zase bezpečnostní pás. „No tak dobrá." řekla jsem a otočila klíčkem v zapalování. Šlápnu na plyn a vyjedeme.

Miluju řízení auta. Dnes je to pro mě jako potřebná meditace. Auto je můj vlastní prostor, všechno tu řídím já, všechno mám pod kontrolou. To je příjemná změna od mého současného života, kde naopak pod kontrolou nemám nic.

Projedeme kolem cedule, která hlásá "Vítejte v San Ricardu". Tak takhle se tedy to jejich město jmenuje. To znamená, že se nacházím cca 70 km od mojí rodinné vily. Tak blízko a přeci tak daleko.

„Proč vůbec neřídíš sám?" zapřemýšlím nahlas a prolomím tak ticho.
Až na jedinou chvíli na svatbě, má Diego vždy všechno pod dokonalou kontrolou. To by z něj dělalo dobrého řidiče.
„Nechci, nešlo by mi to." O čem to mluví. Za tím musí být nějaký hororový zážitek, nic jiného by kluka jako on, nedonutilo přestat jezdit.

A zase bylo ticho. Jedním okem jsem pokukovala po navigaci druhým po silnici a vlastním způsobem jsem meditovala. Vztek mě opustil a odpustila jsem mu, že si ze mě tropil žerty ve chvíli, kdy jsem na to neměla náladu

„Je vtipný, že sis myslela, že jdeme vykrást banku. Čekal jsem, že si budeš myslet, že jedeme na rande, nebo tak něco." řekne Diego. Bože, myslí to vážně? Nervy jsem měla nadranc, není ideální čas vysmívat se mi.
„Tahle cesta nemá nic společného s nabídkou....s velmi trapnou nabídkou, co jsem ti sdělila v kanceláři, viď?" zeptala jsem se nejistě. Byla jsem prostě po ruce, když potřeboval řidiče?

„Spíš ne." Dobře, do teď jsem si myslela, že jsem v klidu. Zase mi došlo, že si se mnou jen hrál. Vlastně jsem ani nebyla naštvaná, spíš jen trochu raněná. Udělala jsem ze sebe blbce a vběhla do jeho pokoje nahá. Byla to moje chyba.

„Byla jsme pro tebe jen chyba?" zeptala jsem se trochu ublíženě. Nevím, jestli to bylo to, co jsem opravdu cítila, nebo jsem se snažila hrát divadlo, protože jsem se vrátila k plánu, co jsem zkoušela v jeho kanceláři. I když tímhle by asi nikdo nikoho nesvedl.

„Co?" vyhrkl Diego.

„No, s Michelle si nejsme vůbec podobné a s tou si chodil." řekla jsem už věcně. Přesto jsem se necítila dobře o tomhle mluvit. Je pravda, že jsem se nad tím už zamýšlela. Jediné, co jsem měla s jeho ex společné, je křestní jméno začínající na M. Plán zavrhávám podruhé. Nehodlám ho balit.

„A ty hned děláš závěry? Nemusím mít specifický typ. A také je Michelle přeci jen má ex. A je jí z nějakého důvodu." odpoví mi Diego zmateně. Je čas změnit téma. Potřebujeme to oba. Nevypadá, že by mu vadilo mluvit o Michelle, to poslouží dobře.

„A kdo se rozešel s kým? Neříkej, žes ji pustil k vodě ty, je přeci mimo tvojí ligu." pokusím se odlehčit atmosféru rýpavou poznámkou.

„Ne, spíš to byla společná domluva." odpoví Diego, kterému asi došlo, o co se snažím.

„Haha, takže se ona rozešla s tebou. Tohle by řekl jen poražený." zavtipkuju. On zaúpí, ale vypadá o poznání uvolněněji než před chvílí. „Pak mi musíš prozradit tvoje triky, abych mohla svést taky někoho tak atraktivního." pokračuju dál.

„Jsem rád, že se bavíš..." řekl s notnou dávkou sarkasmu můj spolujezdec. Karty se obrátily, teď si z něj tropím žerty já.

„Další zábavu mi můžeš opatřit až cestou zpátky, protože podle navigace bychom měli zastavit někde tady." řeknu a kouknu na ceduli nad vstupem na hřbitov a dobrá nálada mě rychle opustí. Dokonce na mne padne vlna melancholie. Proč jen jsem kývla, že ho sem vezmu?

Hned jak jsem zaparkovala, tak vystoupil z auta. Hermes se líně probral, zívl a vyskočil za ním. Tohle přece nemůže být pes trénovaný na boj?

„Chceš jít se mnou? Někdo s tvými pozorovacími schopnostmi by se mi hodil." řekl a na jeho ústech hrál malý nepatrný úsměv. Vlastně se mi vážně nechtělo doprovázet kohokoliv na hřbitov. Ale nechtělo se mi ani samotné zůstávat před hřbitovem v autě. Věděla jsem, že když jsem vozila otce po pracovních pochůzkách, čekala jsem na něj někdy docela dlouho. Neochotně jsem tedy souhlasila. Diego kývl hlavou a zabouchly za sebou dveře od auta. Dostane malý náskok, protože jeste musím vozidlo zaparkovat.