Mafián

2

Pomalu jsem přiházela k vědomí. Chvíli jsem se zmateně rozhlížela, než mi došlo, že jsme v nějakém sklepě. Jennifer ležela kousek ode mě a ještě spala. Museli do nás střelit uspávadlo. To je nejspíš lepší než umřít. I když...nevím, co na nás čeká za život v betonovém sklepě.

Ale proč by nás někdo unášel, jediný důvod je otec a jeho firma Diogran, ale to není možné. Jeho firma je mezi farameceuty vážená. Musí jít o výkupné...ale proč by se tolik lidí vloupalo do naší residence. Pokud by šlo o obchod s lidmi, neriskovali by tolik. Tihle chtěli právě mě a Jennifer.
S přemýšlení mě vytrhlo zakňourání, Jennifer se za chvíli probudí.
Prohlédla jsem si pořádně místnost kolem nás. Byl to prázdný betonový sklep bez okna, netušila jsem kolik je hodin, ani jak dlouho jsme pryč. Byli tu jen jedny plechové zamčené dveře a na stropě kovový hák. Nechtěla jsem ani vědět, k čemu ho využívají.

Najednou jsem uslyšela blížící se kroky, otočila jsem se na Jennifer, která se pomalu probouzela, vzala jsem ji za ruku a chlácholivě ji stiskla. Ona mi stisk jemně opětovala. Jsme v tom spolu. Teď musí nějaké moje vnitřní boje ustoupit. Jako člověka ji mám ráda a nedovolím, aby jí ublížili.

V kovových dveřích zarachotil klíč a poté je rozrazili dva statní muži. Kdybych je viděla za normálních okolností, možná by byli atraktivní, ale nyní jsem při pohledu na ně cítila pouze zhnusení. V jejich očích jsem viděla touhu, která nepůsobila zdravě. Popadl mě strach.

„Co tu děláme? Kdy nás pustíte?" zeptala jsem se a snažila jsem se působit klidně.

„Tak to nevím, jestli vás ještě někdy pustí." řekl ten vyšší. A jeho nižší přítel se úlisně zasmál.

„Dřív než uděláte nějakou blbost, měli byste vědět důležitou informaci. Můj otec a její manžel je velmi vlivný a není moudré rozhodnutí nám ublížit. Pokud se dozví, že nám byl skřiven jen vlásek, postará se o to, aby jste již nespatřili světlo světa." pokračovala jsem v zastrašovaní. Můj otec Xin Yuan byl to jediné eso v rukávu, co jsme s Jennifer měly.

„Já nevidím vašeho vlivného pána nikde v okolí, takže vám asi moc nepomůže." řekl nižší, plešatý muž a sestupoval dál ze schodů. Bože, já jsem jim nahrála. V takového chvíli není čas na zpytování svědomí, člověk musí vymyslet další plán. 

„Tu tlustou si můžeš nechat ty, já si vezmu tu kočičku v rohu." řekl vyšší k plešounovi. Tou tlusou jistě myslel mne. 

„Hej tu jsem chtěl já.“ řekl druhý a zamračil se. 

„Jí se nedotknete." zakřičela jsem. „A mě taky ne." dodala jsem tišeji. „Budeme se bránit. Kopat. Kousat. Škrábat." objala jsem Jennifer a ta se ke mě přivinula. 

Oni si vyměnili pohled a vyšli z místnosti a zamkli za sebou.

„Děkuju moc, Mandy. Zachránila jsi mě. Já jsem prostě zkameněla a nevěděla, co dělat." děkovala mi s vděčností Jennifer. 

„Oni se hodlají vrátit." odpověděla jsem ji smutně. 

„Ani jsem nevěděla, že máš takový talent na řešení krizových situací. " pokračovala ve chvále nevlastní matka.

„To jsme dvě." zahuhlala jsem.

„Nejspíš jsi to zdědila po otci." mluvila dál Jennifer.

Poslouchala jsem ji pouze na jedno ucho. Oni se vrátí a my musíme rychle přijít na nějakou jejich slabinu, nebo alespoň zbraň, kterou bychom mohly použít. 

„Musíme jim říci, že jsme spřízneni z šéfem Diogranu, řekla jsi pouze, že je tvůj otec vlivný a né, že je šéf světové firmy." Jennifer se pokoušela přijít na nějaký plán.