Mafián

23

Probudím se a cítím se jako bych právě prožívala několik kocovin naráz. Když si však přivyknu na světlo a uvidím Diega, jak sedí v rohu místnosti, usměju se. Všechno to mělo svůj smysl. Diego je v pořádku. A čeká, než se probudím. Pohnu se, aby si všiml, že jsem vzhůru. Civí před sebe. „Není třeba mi děkovat." prohlásím a protáhnu se. Trhne sebou a nevesele se zasměje.

„Začíná to už být repetitivní. Nesnáším, když musím čekat až se probudíš, protože jsi udělala nějakou blbost." řekne a pomalu se zvedá ze židle. Ve mě to hrkne. Takovou reakci jsem nečekala, ale ostatně já jsem s tím hloupým vtipkováním začala.

„Ne, vážně, není třeba mi děkovat. Normálně jsem navštívila Hadesovo podsvětí a vrátila jsem se sem zpátky. Ale v pohodě, díky netřeba. Hrdinové nepotřebují slyšet, že jsou hrdinové. " pokračuji vesele ve škádlení. Když má psy pojmenované po řeckých bozích, určitě ho to pobaví.

Přijde až k posteli a tam se zastaví. Naštěstí. Když se podívám v jakém jsem stavu. Jsem celá propocená a nejspíš mi vyplachovali žaludek. Fuj. Musím páchnout.

„Diego, prosím, poodstup trochu." Zkusím zachránit poslední zbytky přitažlivosti, kterou ke mě kdy mohl cítit.

Splní, oč ho žádám a poodstoupí. Netvářil se však přívětivě. Nepobavila jsem ho? Tváři se skoro povýšeně. Já jsem se pro něj obětovala?!? „Ne, víš co? Vlastně myslím, že si aspoň děkuju zasloužím." vyhrknu na něj už trochu ublíženě.

„Mandy," řekne varovně. „já ti děkovat nehodlám. O nic jsem se tě neprosil. " řekne chladně.

„Co prosím? " To byla poslední reakce, kterou jsem od něj čekala.

„Chceš slyšet, co si doopravdy myslím?" řekne a je vidět, že už není úplně v klidu. „Chtěl jsem s tím počkat, až se trochu zotavíš, ale je vidět, že o to nestojíš. Ne, nemyslím si, že jsi hrdinka. Ne, nehodlám ti děkovat a ano, tvoje jednání bylo velmi hloupé."

„Co si to..?" Nestihnu to ani doříct.

Diego mi skočí do řeči. „Copak si se ani trochu nevážíš? Copak jsi tak debilní, abys umřela za někoho, kdo ti ublížil. Ani mi nemusíš odpovídat. Jsi."

„Omlouvám se." vyhrknu automaticky, abych uklidnila situaci.

„Ne, ani to nezkoušej!" okřikne mě. Jednou vydechl a pokusil se mluvit klidněji. „Popiš mi přesně, Mandy, proč jsi to kurva udělala? "

„Uvědomila jsem si, že je něco špatně. A že ti hrozí nebezpečí, potřebovala jsem to nějak zastavit. A pak jste se na mě všichni začali koukat a řekla jsem si, že jsem se asi spletla. A radši jsem to vypila. Proč to řešíš? Viděla jsem, že ti hrozí nebezpečí a pomohla jsem ti. Nemohla jsme vidět někoho, jak trpí s pocitem, že tomu můžu zabránit. Udělala bych to pro každýho."

„Vidíš a to je přesně za chyba."

„Co?"

„Takže všichni ostatní si zaslouží žít spíš než ty?" Zvedne jedno obočí.

„Tak jsem nad tím nepřemýšlela, ale..."

„Víš, co si myslím, ne, neudělala bys to pro každýho. Nejsi až taková světice. Ale klidně mi to vyvrať, kdyby to víno měl vypít Salvador, nebo ho dostala Elena, taky by ses chovala takhle hloupě? Vypila bys ho, Mandy?" Teď už na mě vyloženě útočil a já neměla žádné logické argumenty, kterými bych se mohla bránit. Nebo mě v takové rychlosti nenapadly.

Mlčela jsem a opravdu jsem se zamyslela. O co se snaží? Nedokážu si představit, co bych dělala. Nemyslí mi to. Ale hlásek uvnitř hlavy mi říkal, že bych tu sklenici nevypila.