Mafián

19

Po pár minutách se vše zklidnilo. Seděli jsme s Diegem na gauči a pili ledový nápoj. U Diegových nohou ležela již spící fenka Artemis.

Mlčeli jsme. Každý jsme byli zahloubaní ve svých vlastních úvahách.
„Tvůj brácha umí být vážně milý." řekla jsem zamyšleně sama pro sebe. Čím více jsem lidi z Leonova gangu poznávala, tím méně jsem věděla, kam je zařadit. Nebylo jednoduché říct, co je pravda a co ne, když mi každý říkal něco jiného.

„Tak si bydli třeba u něj." odsekl Diego a já si až teď pořádně uvědomila, že jsem přemýšlela nahlas. Nemyslela jsem to tak, jak si myslí on. Ale to mu říct nemůžu, jen by ho to víc naštvalo. Historie s jeho nevlastním bratrem byla asi strašná. Nevím, co se mezi nimi odehrálo, ale bylo jasné, že o tom nechce mluvit.
Pokusila jsem se ho chytit za ruku, ale ihned se mi vysmekl.

„Mně je to jedno." zavrčel.

Nebo možná bude lepší, když mu vysvětlím, co jsem tím myslela. Jeho ta myšlenka jen tak neopustí a bude si myslet Bůh ví co. Než jsem však stihla cokoliv říct, začal Diego zase mluvit. „Myslíš si, že chci takovou rodinu? Myslíš, že jsem si je vybral? Bratříčkují se se mnou dokud mě potřebují, ale kdyby mě už nepotřebovali, při první příležitosti by se mě zbavili. Asi bych měl být vděčný, že ani jeden z těch hadů se v investování nevyzná, protože díky tomu můžu žít tenhle zkurvenej život."
Dvakrát jsem rychle zamrkala. Jeho reakce mě překvapila. Znovu jsem chytla jeho ruku, ale zase ji rychle vysmekl. Dobře, rozumím, beru na vědomí, opravdu se mě dotýkat nechce.
„Myslíš, že chci bejt obklopenej lidma, kterejm nemůžu věřit? Že se chci bát každej den o svůj život? Že chci za rodinu vraždící maniaky? Že chci tuhle rozbitou náhražku vztahu s tebou?" dokončil nevrle svůj monolog na tváři měl úsměv ve kterém nebyla ani špetka pobavení. Jeho proslov byl pro mě jako facka.
Pak byl dlouho z ticha. Pil a já na svůj čaj jenom zírala. Nemohla jsem ho pít. Zaprvé mám radši teplé čaje a doufala jsem, že se za chvíli ohřeje aspoň na pokojovou teplotu. Zadruhé mi to přišlo krajně nevhodné. Neměla jsem na to chuť. Neměla jsem chuť na nic. Měl pravdu mezi námi je jen ubohá náhražka vztahu. Měla bych mu na to něco říct. Asi ne.
Když jsem to nejmíň čekala znovu promluvil.

„Zítra je zničíme, Mandy. Všechno, všechny. S Tedem a Sarah jsem to naplánoval. Znáš Antilopy?" zeptal se mě.

Zavrtěla jsem hlavou na znamení nesouhlasu, ale on nijak nereagoval. Snaží se mě ignorovat?
„Nikdy jsem o tom neslyšela." dodala jsem a sama jsem slyšela, jak zní můj hlas nakřápnutě. Ne, Mandy, nebudeš brečet kvůli tomu, že tě nesnáší, to, že mu na tobě nezáleží, jsi věděla už dávno.

„Vážně? Tvůj otec byl tak hloupý, že ti o ničem neřekl? Začínám si myslet, že prostě chtěl, abyste se s tvou nevlastní matkou dostaly do potíží." zalamentoval.

Zamračila jsem se, ale zároveň jsem se udržela abych mu neodsekla něco pořádně hnusného.
„Co to teda je?" zeptala jsem se vztekle.

„Je to skupina, která se snaží Leonovic gangu mařit podnikání. Moc toho o nich nevíme. Možná...možná jsou to tajní a nebo je to jen skupina dobrovolníků ze San Ricarda, která už nedokázala snést krutovládu mého otce. Každopádně pořád někde vytváří potíže. Vím, že dnes večer plánují útok na otcovo sídlo. Když budeme na rodinné večeři, vytvoří to zmatek, vezmeme tvoji mámu a o nic jiného se starat nebudeme. Pak už nasednete na letadlo a frnk pryč." popsal mi Diego.

Jasně, konečně tě zbavíme problémů. Rozumím. Pomyslela jsem si.

Pak jsme ještě chvíli řešili detaily plánu. Myslím, že jsem s tím i docela spokojená. V rámci možností. Jen by mě zajímalo, jak zjistil, že ta odbojářská skupina hodlá zaútočit zrovna dnes? Mohli ty "Antilopy" unést mého tátu, aby překazili Salvadorovi obchody?

Z přemýšlení mě vytrhl Diegův hlas. Tentokrát už nebyl naštvaný. „ Zajdi si do kanclu, připravil jsem ti tam tvůj telefon a počítač. Technici ti museli všechno prolustrovat, když se snažili pátrat po tvým fotrovi."

„Ale na nic nepřišli, viď." Nečekala jsem na jeho odpověď a zvedla jsem se z gauče. Nutně už potřebuju být zase online.

„Počkej!" řekl a také se zvedl. „Nevolej na žádnou policii. San Ricardská je podplacená a vaše americká by mohla zkazit náš plán. "

„No, jistě." odsekla jsem jedovatě, i když jsem věděla, že zatím policii kontaktovat nehodlám. Chci zachránit Jenn. Pokud bych však začala pochybovat o tom, že mi chce Diego pomoct, určitě někoho kontaktuji. Věřím ale tomu, že Diego mi chce pomoct a teď už i chápu proč. Z nějakého důvodu nesnáší svojí rodinu. Může to být protože jsou vraždící mafiáni, ale to se mi zdá moc jednoduché, to by se pak štítil využívat ty jejich špinavé peníze...ne, bude za tím něco jiného. Důležité ale je, že máme společného nepřítele. Chce své rodině komplikovat život a my s Jennifer mu v tom můžeme pomoci. Tak ať. Hlavní je, že mu prozatím věřím.

„Ani zatím nešiř žádné maily a zprávy s podrobnými informacemi. Slibuju, že brzo už budete v bezpečí." řekl a zněl jakoby to myslel upřímně. Nerozumím mu.
„V 7 je odjezd na Večeři, doufám, že se nespozdíš." slyšela jsem, když jsem vycházela z místnosti, ale už jsem se na něj ani neotočila.
Slyšela jsem ještě jeho kroky, jak se vydal směrem do zahrady a na pláž.

***

Začala jsem se připravovat na večer. Na posteli jsem měla položený svůj milovaný notebook a telefon. Stále dokola jsem poslouchala hlasovou zprávu mého otce. Poslední varování co mi nechal. Chyběl mi. Po tvářích mi tekly slzy. Až se odsud s Jenn dostaneme, musím zjistit, co se mu doopravdy stalo.

„Musel jsem pracovně odletět zase do USA, ale za pár dnů se vrátím. Můžete čas mezitím strávit spolu. Trochu se konečně sblížit. Kouknout na nějaký film. Třeba ten s věznicí Shawshank. Mandy, ten je náš oblíbený. Užijte si to. Zachumlejte se hezky bezpečně do deky a jděte se na něco podívat. Já jsem do pár dnů zase u vás. Tak pa."

Na desáté poslechnutí mi byla celé znění tajné zprávy mého otce jasné. Dával důraz na slova, která se nám snažil předat.

Odletět zase do USA. Spolu. Ten s věznici Shawshank (tam šlo o to, že z názvu vynechal slovo útěk). Bezpečně.

Bože, tati, kde je ti konec? Rozhodně není někde na dovolené. Někdo mu ublížil. Vypla jsem hlasovou zprávu. Měla bych se dát do kupy. Budu potřebovat všechnu svoji vnitřní sílu, abych přežila večeři s touhle mafiánskou rodinou.

Oblékla jsem se do černých sametových uplých šatů, jež mi k této příležitosti donesla Maria do pokoje. Několikrát jsem si opláchla obličej, abych zamaskovala, že jsem brečela. Použila jsem trochu korektoru a řasenky a tam moje umění make-upu končilo.

Došla jsem do haly, kde na mě čekal Diego. Jeho oblek se ladil k mým šatům, taky byl z černého sametu.
Kožichy psisek u jeho nohou se k nám ostatně také hodily.
Hned jak jsem k němu došla ovanula mě vůně moře. Byl si zaplavat? Než jsem se stihla na cokoliv zeptat, zavelel: „Jdeme k autu." Ani jsem nečekala, že by mi pochválil účes, šaty, nebo řekl jednoduše, že mi to sluší. Stejně mě však píchlo u srdce.

Pozorovala jsem Diega, jak držíc se Hermesových kšír míří k autu a šla jsem za nimi taky.
Uvědomila jsem si, že dneska v noci už budeme sedět s Jennifer v letadle. A také mi došlo, že po jeho dnešním neurvalém chování mi možná Diego ani nebude chybět.