Mafián

14

Než jsem stihla projít brankou sanricardského hřbitova, Diego už vyslýchal nějakého zaměstnance krematoria. Rozhovor musel být v plném proudu, nevím kolik otázek na něj mafián stihl vybalit v mojí nepřítomnosti. Hrobník byl šlachovitý chlapík poněkud malého vzrůstu jehož obličej připomínal lebku. Vlasů měl jen málo. Momentálně stal naproti Diegovi poníženě shrben. Čím ho Diego tak vyděsil? Proč se Diegovi omlouval?

„Jsem Leon a jsem nerad, když nevím, za co jsou mé peníze utráceny. Rozumíte?" řekne Diego ledovým povýšeným tónem.

Hrobník se skoro klepal. Měla bych to zastavit? Ale jak? Nevím, co se tady děje a ať udělám cokoliv, něco určitě pokazím. Nesnáším to. Proč jsem jen na to kývla? Zatím stojím opodál, ale jsem připravená jednat, kdyby chtěl Diego tomu muži ublížit. 

„Nechci žádné problémy, dělali jsme tehdy jen to, co nám váš bratr zadal. " On zná Diega a jeho rodinu? Vytáhne z kapsy knížečku s výdaji. „Kdy že jste to říkal před rokem 7. října? Ano, mám tady o tom spis, vzpomínám si na to, pan Aguilar se potřeboval zbavit těla."  Diego vypadal zaujatě. Nechtěla jsem ho rušit.

„Co jste udělali?" zeptal se a zaujetí bylo patrné i z jeho hlasu.

„Spopelnili ho, tak jak si to přál. Po dvou hodinách po tom klukovi nezbylo nic než prach. "

„Jak umřel?“ vyptával se dál.

„Mám tu popisek, že jsme v něm našli kulku. Buď se sám střelil, nebo se do něčeho připletl.“ řekl pohřebním tónem hrobník. Sedělo to k tomuhle ohavnému místu.

„To je vše, co víte?“ zeptal se Diego.

„Ne, o den později přišla nějaká žena, prý členka jeho rodiny, a žádala nás o hrob pro toho mrtvého. Nevěděl jsem, jestli věděla, že jsme se zrovna tady zbavili jeho těla, ale chtěla na něj památku. Platí nám pronájem, takže ten prázdný hrob tady pořád máme.“ zaměstnanci krematoria se klepal hlas strachy.  

„Jak se jmenovala ta žena? A kde je ten hrob?“ naléhal Diego, kterého tato zpráva moc nepotěšila. 

„Ona nám nikdy neprozradila svoje jméno. Řekla, že bude platit, když se nebudeme ptát na otázky a tak jsem si do spisu něco vymyslel. Ten mladík leží někde tamhle.“ odpověděl mu a ukázal prstem.

„Doveď tam jí.“ rozkázal Diego a hlavou ukázal na mě a tím mě zatáhl do nepříjemné situace, kterou jsem plánovala jen pozorovat.

Došla jsem až k němu a zeptala se šeptem abych neubírala z obrazu, který si snaží udržet před cizími lidmi. „Cože? Proč?“

„Já potřebuju někomu zavolat, ty si zkus zapamatovat co nejvíc informací na náhrobku.“ zadá mi rozkaz a já se s ním ani nepřu. Nemám na to energii.

Přejdu až k hrobníkovi, který nás celou tu dobu šuškání sledoval. Ještě se otočím na Diega vytahujícího mobil z kapsy u černých kalhot. Možná když mu pomůžu, přiblížím se k němu aniž bych s ním musela spát. Možná je to lepší. Možná mi pak konečně prozradí jeho plán na záchranu mojí rodiny. Pokud teda nějaký má. Nebo mi dodá informace, abych mohla něco vymyslet. Otočila jsem se zase na hrobníka a následovala ho.

„To je ono." řekl a ukázal na náhrobní desku zdobenou sochou anděla a květin. Na desce stál zlatý nápis "Pedro Lopez" dále citát o tom, že nás opustil příliš brzy. Podívala jsem se na jeho data narození a zhrozila jsem se. Nebylo mu ani čtrnáct let. Udělalo se mi nevolno. Odporné. Zvrácené. Samozřejmě jsem věděla, že je mafie krutá, ale tohle byla větší zrůdnost než jsem předpokládala. Jaký důvod může mít vražda dítěte?