Mafián

25

Probudí mě pohyb vedle mě. Diego se přetočí a pohladí mě ve vlasech. Poprvé jsme spolu strávili noc. Ani jeden z nás nikam neodešel. Abych byla upřímná, bylo to strašně příjemné. Už dlouho jsem neměla takhle zdravý nepřerušený spánek. „Dobré ráno." usměju se na něj.

Přitiskne si mě blíž. „Tohle mi bude chybět." Pak mě políbil. Počkat, nemyslí snad stále na to, že mě pošle domů. Neměla jsem čas ani nic namítnout. Protože naší ranní idylu přerušilo zaklepání na dveře.

„Co chcete?" zeptal Diego. 

„Mám ve sklepě jednoho z těch chlapů, o kterých mluvila ta číšnice." ozvalo se za dveřmi. Poznala jsem Juanův hlas. Diego si nasadil brýle a obratně se dostal pryč z postele.

„Hned tam budu." zahalekal a začal pátravě šmejdit po místnosti. Slyšela jsem Juana, jak za dveřmi nervózně přešlápl a odešel pryč.

„Co se přesně děje?" zeptala jsem se Diega. Hledal právě na posteli oblečení, které jsem z něj včera shodila. Podala jsem mu triko a pomalu jsem se také vyšourala z peřin. 

„Vyslechl jsem hned po té rodinné večeři všechny číšnice, tak jak jsi mi tehdy naznačila. Našli jsme ji. Stačilo trochu zatlačit a velmi brzy jsem se dozvěděl, že jí k tomu přinutili nějací dva idioti, její bratranec a jeho kámoš. Jednoho z nich jsme nejspíš pozvali na návštěvu do sklepa a já si s ním půjdu na chvíli zakonverzovat." řekne Diego klidně a nasoukává se přitom do nohavic černých kalhot.

„Počkej, přidám se." Vyskočím najednou plná elánu z postele. Zamířím ihned do koupelny. 

„Ne, je to nebezpečné." řekne a zavře za sebou dveře. Přehodím přes sebe něco normálního a vyběhnu i s kartáčkem v puse za nim. Viděla jsem ho, jak zrovna mizí ve svém pokoji. Doženu ho a přidám se k němu v čištění zubů v jeho koupelně. Vykloktá si a řekne mi: „Drž mi palce."

„Ani náhodou, Diego, jde tu přeci jen o mě." řekla jsem spíš pro sebe, protože Diego už zase odcházel z místnosti. 

Seběhla jsem shody do sklepa a viděla jsem Diegovu černou siluetu mizet v jedněch kovových dveřích. Chytila jsem dveře před tím, než se zavřely a protáhla jsem se taky do místnosti. Najednou se mi udělalo trochu špatně. Místnost typově nápadně připomínala sklep, ve kterém jsme se před né tak dávnou dobou objevily s Jennifer. Betonový, bez okna s malým kovovým hákem ze stropu. Sešla jsem tři schody. Uprostřed místnosti byla jediná kovová židle. Na ní seděl muž. Poznala jsem ho a hned mi došlo, že v té otravě neměl prsty nikdo z rodiny Leonů. Nejen ta místnost mi připomínala, co se odehrálo hned po našem únosu. Ten muž tam s náma tehdy byl. Poznala jsem ho, i když vedle sebe neměl svého menšího plešatého parťáka.

„Juane, představil jsi našemu hostu situaci?" Zamrzla jsem a nemohla se pohnout. Bylo to touhle strašnou místností nebo situací? Sledovala jsem, jak Juan souhlasí. „Takže jistě už víte, že dneska nemám zrovna náladu ztrácet čas. Je tady tisíc lepších aktivit, kterými bych mohl naplňovat svůj čas. Takže jsem vcelku netrpělivý. To by pro někoho, kdo mě neposlouchá mohlo dopadnout špatně, ale vy jistě budete spolupracovat, že?" začal Diego spílat svázanému a působil přitom až lehkovážně. Jakoby výslech s mučením prováděl každý týden (i když co já vím?). Diego i Juan, jakoby se proměnili před očima. Museli to nacvičovat dlouho. Ale tvořili najednou úplně jiné osoby. Konečně jsem se po té dlouhé době tady začínala v situacích trochu vyznávat a nemusela se stále jen zorientovávat.
„Všechno už víme, od tvé sestřenice. Jen si otestuju tvojí upřímnost a pak to skončíme." řekl, jakoby si domlouval sraz s kamarádem.

„Takže rovnou přejdeme k věci. Jak se jmenuješ?" vychrlil Diego a do jeho tónu hlasu se pomalu schovávala netrpělivost.

Ticho. Čahoun mlčel a zkoumal Diegovu reakci. Pokud se v mafii proslýchalo, že je Diego šílený, chtěl to nejprve vidět. Pracoval kdysi pro Salvadora. Asi bylo logické nevěřit ničemu, co ti někdo řekne.