Mafián

20

Cestou autem mě Diego podrobně informoval o nadcházející akci. Přesto jsem se však necítila připravena, když nás Juan vyhodil před Salvadorovou vilou a jel auto přeparkovat. Nikdy jsem ji zvenčí neviděla, ale poznala bych ji. Vila vypadala podobně honosně jako zevnitř. Mramorová a monumentální. Poznala jsem střešní kopuli, to byla střecha kaple, kde jsme se s Diegem brali. Tady jsme se před dvěma týdny řekli své ano. Připadalo mi, jakoby od toho uběhla už strašně dlouhá doba.

Diego mi nabídnul své rámě. Rozumím. Chce se mě dotýkat, jen jako součást nějakého divadélka pro rodinu. Jak už mi Matteo prozradil, jsem Diegova výmluva, proč zanedbává svoji práci.

Vešli jsme dovnitř. Diego mě vedl. V druhé ruce držel Hermesovi kšíry. Rotvajlerka Artemis běžela před námi. Salvadorovi zaměstnanci (skoro bych řekla sluhové) nám uhýbali z cesty.

Artemis se zastavila před zdobenými dřevěnými dveřmi. Diego otevřel a vešli jsme do zdobené jídelny. Vše bylo mramorové a zlaté a místnosti vévodil ebenový dlouhý stůl. Nějací zaměstnanci nás jemně vzali kolem ramen a dovedli a usadili nás na naše místa. Seděla jsme vedle Diega. Uf. Dnešní večer je pro mě totiž velkou oporou. Vymyslel plán a tak mu teď, i přestože nechci, musím důvěřovat.

Jako ostříž jsem pozorovala všechno dění a všechny jeho aktéry. Zoufale jsem toužila porozumět tomu, co se tu děje. V čele stolu seděl Salvador. Po jeho boku z každé strany jeden syn.

Zaujala mě Elena, která seděla s deskami v rukou vedle Mattea. Celou dobu ho propalovala pohledem. Nespustila z něj zrak. Byla jako věrný psíček, který čekal na to, až mu dá páníček povel. K takovému chování mohla mít podobné důvody jako má třeba právě ten pes. Buď za to mohl strach a nebo nezměrná láska.

Druhou polovinu stolu pak obléhali, jak mi Diego předem prozradil, Salvadorovi nejbližší rádcové a poskoci. Prý to byl vůdce ochranky, služebnictva a také vedoucí místní policie. Hlava bodyguardů byl ten, co mě a Jenn unesl z naší rezidence. Ale ostatní jsem nepoznala.

Nevěnovala jsem jim moc pozornosti. Zajímalo mě pouze, kde je Jennifer. Jestli nepřijde, mohlo by to všechno zkazit. Stále jsem si všechny prohlížela, ale po očku jsem kontrolovala Diega. Každou jeho reakci. Paradoxně byl ze všech těhle příšer, se kterými jsem sdílela stůl, ten nejdůvěryhodnější. Jestli ho taky vykolejilo to, že tu Jennifer ještě není, nedal to na sobě vůbec znát.

„Konečně jsme již všichni. Těší mě, že jsme se sešli." pak se otočil a zatleskal. „Začněte nosit předkrmy." Služebnictvo se vyrojilo a začalo nám přinášet předkrmy z plodů moře. Kdyby tato situace nebyla tak nebezpečná, možná bych se nad Salvadorovým chováním uchechtla. Tleskal na své zaměstnance? Jako by se snažil chováním zoufale napodobit smetánku společnosti, já ale věděla, že žádný miliardář, kterého znám, se nemusí chovat takto okázale.  Nechala jsem si to pro sebe.

Zaplula jsem do své role elegantní Mandy jednající vždy podle etikety. Byla jsem zvyklá chodit s otcem na slavnostní akce. Tohle je přece velmi podobné. Zvládnu to.

„Jak se máte, moji synové? Jak se vám daří?" pokračoval v teatrální konverzaci Salvador Leon. Kdyby nebyl mafián, jistě by se prosadil v showbyznysu.

„Vždyť víš, obchody šlapou jako po drátkách." řekl Matteo, teď už neměl v očích to pobavení jako u nás v rezidenci. Soustředil se na to, aby udělal na otce dojem. V obleku vypadal elegantně, ale přesto v něm stále bylo cosi uličnického.

„To je pravda, ty mě přece informuješ. Co ty Diego?" řekl a otočil se na svého prvního syna. Pod jeho skenujícím pohledem jsem se ošila.

„Nic moc nového. Jen se mi povedla jedna velmi dobrá investice, cítím, že bych tím mohl vydělat majlant." zahuhlal Diego neochotně.