Mafián

15

Někde z dálky jako bych slyšela hlas, ale ze vzpomínek na moje dětství mě nevytáhly.

Ucítila jsem, že mě vzal někdo za ruku. A táhl mě směrem ke dveřím. Mluvil na mě, ale až na silném slunečním světle jsem se probudila z tranzu.

„Promiň, Diego." omluvila jsem se svému zachránci. Můj hlas byl slabý a třásl. Zrcadlil chování celého mého těla. Vytrhla jsem mu ruku, aby nemohl cítit, že se tolik klepu.

Odkašlala jsem si, abych zněla věrohodněji.
„Jsem úplně v pohodě, na chvíli se vydýchám a můžeme jet." Diego mě přes brýle pozoroval se zdviženým obočím. Nevěřil mi.

„Chceš obejmout?" nabídl nejistě.

„Ano." pípla jsem na odpověď. Diego směrem ke mě natáhnul svoje silné paže. Pak pomalu udělal krok blíž a přitiskl si mě k sobě. Jako by se bál, že by mě mohl vylekat. Měla bych z něj mít strach, ale místo toho se mi ulevilo a veškeré emoce se draly na povrch. Rozbrečela jsem se mu do ramene. Bylo v ideální výšce, abych v něm skryla tvář, když jsem ji o něj opřela. Jeho náručí mi nabízelo něco, co jsem necítila dlouho, pocit bezpečí, oporu. Všechno moje utrpení potřebovalo ven, všechno, co jsem nesla na svých ramenech dlouhou dobu, jsem právě vyplakávala do Diegova ramene. Pevněji mě sevřel a obraz krvavých parket pomalu mizel z mojí mysli. V duchu jsem děkovala, že nosí jen černé oblečení na němž nebylo vidět, jak je promočené od mých slz.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli jako divné sousoší. Diego mlčel, nehýbal se. A já jsem popotahovala a nechávala stékat slzy na jeho rameno. Nejspíš to bylo několik desítek minut, když mě odtáhl od sebe. Lekla jsem se. Bože, co to dělám? Teď mi ublíží. Vždyť jsme na veřejnosti. Kazím mu reputaci.

„Promiň, promiň, nevím, co to do mě vjelo. Už se to nestane." řekla jsem vylekaně.

„Pojď, prosimtě." prohodí laskavě, až mám ještě větší strach, co se stane. „Tihle lidi měli na zahradě stánek s občerstvením, na chvíli se posadíme."

***

Dotáhl mě do velmi provizorního bufetu. Posadil mě na lavičku pod slunečníkem. Sedl si ke mě a zase mi nabídl jeho rámě. Skryla jsem do něj svojí tvář. Už mi bylo jedno, jak divně asi působím.

Musela k nám přijít nějaká servírka, protože jsem slyšela ženský hlas ptající se, co si dáme.

„Jedno pivo a čaj." řekl a pak dodal. „Pivo studený a čaj jakýkoliv hlavně teplý." Horký čaj zbožňuju. Ale jak to ví on? Netrávili jsme spolu zrovna moc času, aby si toho mohl všimnout.

„Díky a promiň." pípla jsem a konečně jsem se od něj odtáhla. Jsem oficiálně troska. Byla jsem mu vděčná, že nechal ruku na mých zádech. Servírka nám přinesla nápoje, poděkovali jsme a ona se vzdálila. Cestou za kasu se však na nás několikrát otočila. Vím, na co myslíš, slečno servírko. Sama sebe se ptám na tu stejnou otázku. Co dělá tenhle gentleman s touhle velrybí troskou?

„Co se stalo? Nikdo v tom domě přeci nebyl." přerušil Diego moje myšlenky.

„Promiň, ani jsem nepřišla na nic moc zajímaveho. Předpokládám, že bydlel s tou jeho příbuznou, ale ta po jeho smrti vymazala všechny stopy, které by odpověděli na to, kdo byla. Žadná fotka, obraz, oblečení, prostě všechno sbalila a odjela." popsala jsem stručně scénu v domě.

„A co tě tedy tak rozhodilo?" zeptal se.

„Viděla jsem to místo...to kde ho zabili. Někdo se ji z těch parket snažil vydrhnout. " řekla jsem a upřeně jsem pozorovala, jak se ovocný čaj přede mnou louhuje.