Mafián

27

„Vy jste Antilopy?!“ zeptám se nevěřícně.

Uběhly dva dny od našeho večera na pláži, po kterém zní Diegův hlas stále trochu nachlazeně. Oba dva jsme se o tom už nezmínili a přešli jsme to, jakoby se ten den snad neudál. I tak to něco v naší energii  změnilo. Myslim, že si trochu víc věříme. Důkazem toho je i to, že mi nabídl členství v Antilopách a o tom, že bych měla jet zpátky do USA, se ani nezmínil.

Dnes hned po snídani jsem byla pozvána na schůzku Antilop. Nečekala jsem však, že to bude sraz tří lidí v roztomile zařízené místnosti v Diegově sklepě.

„Diego, nepřeháníš to trochu? Myslíš, že jí můžeme věřit? Nerad tě shazuju, ale v poslední době se nám moc nedaří. Nemyslíš, že by v tom mohla mít prsty.“ řekne Juan. Pak se na mě podívá s jeho rozpačitým ale upřímným úsměvem. „Nic ve zlým, Mandy.“

„V pohodě. Už jsem zvyklá.“ zasměju se.

„Ne, Mandy v tom nemá prsty a nedaří se nám hlavně jí chránit. Vzdávám veškerou snahu být na to sám. Pokud chceme Salvadora porazit potřebujeme všechny a nehodlám o tom diskutovat.“ stojí si za svým Diego.

Maria, jako by nás nevnímala, v rohu místnosti pletla svetr. Nejspíš jí to bylo jedno.

„A co Ana?“ začal Juan.

„Co s ní?" ptal se Diego netrpělivě.

„Nemohla by se k nám taky přidat?“ navrhl Juan vesele.

„Zatraceně, Juane, nezačínej s tím.“ zavrčel Diego.

„A proč ne?“ zeptala jsem se i já.  Kdyby se Salvador dozvědel, jak fungují schůze těch jeho slavných Antilop, myslím, že by se za břicho popadal.

„Nemůžeme zase věřit každému.“

Rozhodnu se přidat svoje argumenty do debaty. „Pracuje tady dýl, než jsem tu já a sama si na vlastní kůži prožila, jak strašní můžou Leonové být. Kromě tebe samozřejmě. A sám jsi přece říkal, že potřebujeme veškerou pomoc. I tak už s náma tráví dost času a myslím, že se prokázala jako důvěryhodná." Navíc je do ní Juan určitě zamilovaný a kdyby k sobě byli v tomhle upřímnější, mohlo by jim to pomoci překonat určitou bariéru jejich vztahu. Pomyslela jsem si jako správná dohazovačka.

Diego vzdechl. „Dobře budeme hlasovat. Kdo je pro?“ Juan se nadšeně hlásil, já se přidala a Maria dokonce na chvíli odložila pletení a zvedla taky ruku. „ Všichni kromě mě. Tak ji sem přiveď, ale je to na tvojí zodpovědnost. Stejně jako je Mandy na tu mojí.“ řekl Diego.

„José by byl pro!“ řekla Maria s úsměvem.

O chvíli později jsme všichni seděli v místnosti nyní obdařeni hrnky kávy a já hrnkem teplého bylinkového čaje. Jednalo se o takovou úvodní schůzku. K ničemu závratnému se nedocházelo. Byla jsem však ráda, že na rozkoukávání se jsem v tom nebyla sama. Ana byla nová taky.  Seděli jsme s Diegem vedle sebe a hřálo mě u srdce, že měl ruku položenou na mých zádech. Překvapilo mne, jak pohodová atmosféra tu vládla, plná vtípků a hlodů. Jako v rodině. Tedy ne v té mojí, samozřejmě.

Ach, vždyť Juan a Maria jsou syn s matkou. A Diega si vychovali jako vlastního. Došlo mi to. Tohle je Diegova pravá rodina. Ač je nepojí krev, všichni to tak berou. A Diego tu celý zářil, byl vážně sám sebou.

I když jsme na prvním srazu Antilop nepřišli s něčím závratným, poprvé za dlouhou dobu jsem si říkala, že postupujeme správným směrem.

S Anou jsme odcházely se dvěma důležitými informacemi, kdo jsou/jsme a co plánují/plánujeme.
-První odpovědí bylo tohle: tři troufalci s podporou kontaktů na americké agenty, které Diego potkal při jeho studiích ve státech. Federalové byli, k mému zděšení, Sarah a Ted, kterým jsem se při videohovoru představila velmi nevhodně.
-A co plánujeme? Druhá odpověď byla jasná. Využít kontakt na FBI, přistihnout Leonův gang při mezinárodním obchodu s drogami a ukončit jejich činnost na dobro.

Takhle to znělo jednoduše. Věděla jsem, že toto bude vyžadovat notnou dávku plánování. Nevím, jak na tom byla Ana, ale když jsme končili, cítila jsem se jako by má hlava byla nafukovací balón, nafouknutý informacemi k prasknutí. Je to zvláštní, když všichni, co vám celou dobu lhali, jsou k vám najednou upřímní. Čaj jsem měla už dávno dopitý. To bylo samozřejmě taky nepříjemné.

Byla jsem vděčná, když to Diego se slovy: „Jojo, tak to pro dnešek ukončíme," ukončil.

Nemusel se ani ptát a rovnou jsme mířili do jeho pokoje. „Tak co jsi na to říkala?“ zeptal se s úsměvem. „Antilopy jsou trochu méně děsivé a více chaotické, než se o nich povídá, viď?“

Zasmála jsem se. „Díky.“ Cítila jsem se hezky. Vlastně v bezpečí. Takhle se lidi asi cítí normálně.

***

Už jsme usínali. Myslím si, že mě ta myšlenka napadla vyloženě v polospánku. Najednou však začala být ostřejší a ostřejší. José. Někoho takového Diego zmiňoval už při naší cestě na hřbitov. Kde je? Zdálo se mi, že dneska někdo zmínil jeho jméno.

„Diego, kde je José?“

„Mandy!" Diego nevrle zabručel.  „Počkat, co jsi říkala?“ Ach, probudila jsem ho.

„Ne, promiň, jdi spát.“

„Hm, jak galantní. Teď už je to stejně jedno.“

„Chtěla jsem jen vědět, co se stalo Josému, ale pokud o tom nechceš mluvit, chápu to.“

Mlčel.  „Nevím.“ odpověděl nakonec.

„Promiň.“

„Ne, neomlouvej se, sakra. Jde o to, že prostě nevíme. Vlastně věřím, že teď jsou Antilopy hodně chaotické. Je to od tý doby, co před rokem zmizel. To byl jeho nápad, proti tomu bojovat, to on nás zvládnul spojit, to on měl vizi a dokázal ji naplňovat."

„Jak jako zmizel, Diego?"

„Nevim. Vážně nevim. Myslel jsem, že ho zabil Matteo, Juan by nás přece neopustil. Věřil jsem, že někde v rodinných výdajích se zázračně objeví platba nájemnýmu vrahovi nebo třeba hrob, který by mu koupili. Ale ne."

„Takže vlastně taky pátráš po svým tátovi?“

Zasmál se. A pohladil mě. „Mandy, zdá se mi, že si najednou vystřídala nedůvěru extrémní snahou hledat aspoň malou podobnost mezi mnou a tebou.“

„No a?“

„Myslím že jsme jiní. Radši to nedělej.“ Trošku se ode mne odsunul. „A čeká před náma těžký úkol, víš to? Nemůžu nic slíbit.“

„Ani nemusíš, hlavní je, že vím, o co se snažíme. Že možná zachránim svého tátu. “ Diego mi věnoval letmý polibek na čelo.