Mafián

8

Nespala jsem několik nocí. Říkala jsem si původně, že bych to mohla zvládnout až do záchrany Jennifer. Vzpomínám si, že jsme se kdysi na střední učili o pokusu z 60. let, který se zabýval fungováním bez spánku. Jejich rekord byl 11 dní. Po čtvrtém dni bez spánku člověku prý začaly halucinace a bludy. Mně však začaly dříve. Myslím, že pomalu přicházím o rozum. 

Všechno to začalo jemným zaťukáním na dveře, tak jako každé ráno. Musela to být logicky Ana, mladší z Diegových hospodyní, která má zároveň na starost i kuchyň. Několikrát jsem řekla ať vstoupí, ale nic se nestalo. Po chvíli ťukala znovu, pouze naléhavěji. Zvedla jsem se tedy z postele a otevřela dveře, avšak k mému zděšení tam nikdo nestál. Každý je přece ráno popletený, domlouvala jsem si tehdy v hlavě.

Děsivější však bylo, když se ke zvukovým bludům přidaly i vidiny. Když jsem se procházela po zahradě, viděla jsem obrysy člověka. Když jsem přišla blíž, samozřejmě tam nikdo nebyl. Stále jsem však měla pocit jakoby na mě z houštin koukal Diegův stín, i když jsem velmi dobře věděla, že je zavřený ve své pracovně.

Až když se mi objevila halucinace zvuková a sluchová zároveň, došlo mi, jak moc je situace vážná. Dneska ráno, když jsem se převlékala se u mě objevila moje matka. Je už dávno po smrti, ale psychiatři tvrdili, že i ona vídávala bludy.
Moje halucinace matky se na mě usmívala zlým úsměvem. „Proč jsi tak ztloustla?" začala a já se jí snažila ignorovat. Doopravdy přeci vedle mě nestojí. „Tohle si doopravdy vezmeš na sebe, co kdyby tě v tom viděl tvůj manžel. Na místě by se s tebou rozešel. Netuším, co na tobě vidí." pokračovala. Já chci aby se se mnou rozešel. Ne, je to jen vidina. Nemůžu to brát vážně. Přesto jsem skoro vyběhla z místnosti, abych se jí zbavila.

Kdykoliv jsem byla v domě, začaly se zjevovat nějaké věci, a tak jsem nakonec našla útočiště na pláži. Jediné místo, kde jsem se necítila úplně stísněně.

Zavřela jsem oči, ale najednou jsem na sobě ucítila něčí ruce. Otevřela jsem v panice oči. Nikdo nikde. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mám i hmatové halucinace. Ty jsou snad nejhorší ze všeho.

Můj únavou zmožený mozek se snaží nějak zpracovat traumata, na která se normálně snažím nemyslet. To nejvíce bolestivé nyní vyplouvá na povrch.

Vidím věci, co tam nejsou. Slyším věci, co doopravdy nikdo neříká. Propadám šílenství. Mou jedinou záchranou je, že to o sobě vím. Aspoň zatím rozeznám, co je blud a co realita.  Až úplně zešílím, budeme se k sobě s Diegem hodit. Jeho i má matka byly šílené. On je bezpochyby také šílený a teď tomu propadám i já. Jsme přímo dokonalý pár.

Najednou ke mě přijde halucinace Diega. Začne na mě sahat jako tehdy na svatbě. Je to jak denní sen. Denní můra. Předává mi příběh, ale nezískávám odpočinek, který tak nutně potřebuju. Všude cítím jeho ruce. Mluví na mě, ale snažím se ho nevnímat. Zaječím a najednou je tomu konec. Jsem zase sama na pláži.

Řekla jsem si, že to vzdám, prostě si půjdu lehnout, ale Diego už neopouští dům. Je zavřený ve své pracovně. Vím, že kdybych usla, přišel by ke mě do pokoje a zase něco zkoušel. Protože jsem takhle unavená, možná by mne má intuice neprobudila. Nechci ani pomyslet na to, jak by to dopadlo. Ne! Jediný způsob jak usnout je, aby tu Diego nebyl. On za to všechno může. Může za to, že nesmím spát. Může za to, že jsem přišla o rozum. Může za to, že mě znásilnil. Může tedy za obsah mých nočních můr.

A jediný dobrý způsob, jak se zbavit toho všeho, tedy všeho strašného v mém životě, je zbavit se Diega. Musím Diega zabít.

***