Mafián

4

Můj otec tvrdí, že svatby a oslavy narozenin si vždy člověk sám neužije. Že se jedná jen o šarádu pro ostatní. Myslím, že má pravdu. Má přeci jen v tomto odvětví značné zkušenosti. Ženil se sedmkrát a narozenin měl taky požehnaně. Něco mi říká, že ani já si svou svatbu neužiju.

Procházíme komplikovanými mramorovými chodbami a mě přejede mráz po zádech. Jedinou oporou je mi Jennifer, v jejíž rámě jsem zaklestěná. Za námi jdou dva těžkooděnci se zbraněmi, co mě popohánejí.
Spleť chodeb působí luxusně, ale nikdy bych se tu nevyznala. Od Salvadorových zaměstnanců jsem se dozvěděla, že jsme právě v jeho sídle. Zde řeší jeho podnikání a sídlí tu jeho nejbližší. My míříme do kapličky.

Mé napětí už začíná být neúnosné. Diego Leon působí jako karikatura člověka, takový přece nikdo není. Rekapitulovala jsem všechny informace, co o něm vím.
Přestože je vlastní syn Salvadora, je černou ovcí rodiny. Jak může být někdo v rodině, co ilegálně podniká černou ovcí? Buď to musí být skvělý člověk nebo absolutně zvrácený. Bohužel podle toho, co mi řekly dívky z Leonova gangu, tuším, že druhá možnost je ta správná,

Zastavíme se před bránou do kaple. Je zdobena stříbrem, což k světlému mramoru na stěnách sedí. Když dveře otevřou, překvapí mne kolik je v místnosti lidí. Působí jako členi Leonova gangu, ale do této chvíle jsem neměla tušení, že je to skupina takto početná. Uprostřed kaple vede veliké vyvýšené molo až k oltáři, před kterým sedí na zdobených židlích tři muži.
Ostatní stojí dole pod molem, je tedy poznat, že mají ve skupině nižší status. Je to skupina různorodá, žen, mužů, dětí i starců. Už mě to čeká.

Procházím po molu a dole stojící lidé mi dosahují sotva po kolena. Celý sál utichl. Všichni na mě nepříjemně upírají své hladové pohledy. Nejradši bych všem oči vyškrábala. Jen jediná osoba jakoby si mě nevšimla. To ne... To musí být Diego.

Seděl na jednom z křesel vedle Salvadora. Popis na něj seděl dokonale. Celý v černém, za neproniknutelnými černými skly brýlí skrývajíc své oči i jakýkoliv náznak nálady. U nohou mu líně ležela dvě velká černá psiska, působící podobně nebezpečným dojmem jako jejich majitel.
Jeho otec, který seděl vedle něj na něj poklepal a on se zvedl a přešel k oltáři. Psi ho naštěstí nenásledovali. Teď si mě konečně začal prohlížet. Upíral mým směrem pohled dlouho, ale přes sluneční brýle jsem nemohla ani trochu odhadnout, co si myslí.
Odněkud začala hrát živá hudba, ale já nemohla odtrhnout oči od toho neznámého muže, kterému mám slíbit lásku do konce života, který může nastat velmi brzy.

Dojdu až ke konci mola, kde se mi najednou Jennifer vyvlíkne a ustoupí. Cítím se najednou slabá a ochablá, ale vím, že pokud ji chci ochránit, musím si toho muže vzít. Těch pár kroků k oltáři udělám sama.

Musí na mě být jasně vidět, že jsem na pokraji zhroucení, zatímco on vyzařuje neprostupitelnost. Není to jen těmi brýlemi, ale celou jeho existencí. Odvážím se si ho prohlédnout. Přeci jen se brzy stane mým manželem.
Nevím, jestli by někomu připadal krásný. Vlastně by člověka spíš děsil. Měl široká ramena, ostré rysy v obličeji a pevně semknuté rty. Musela jsem však uznat, že je na něm něco tajemně přitažlivého, ale popsat jsem to nedokázala.

Chtěla jsem mu něco říct. Cokoliv. Ale nestihla jsem to. Kněz začal s proslovem a já na chvíli uhla pohledem směrem k Jennifer, která se na mne snažila povzbudivě usmívat, i když jí za zády stál muž s na ní namířenou zbraní. Nesmí jí ublížit. Vlila se mi nová energie do žil překvapivě spojená s nenávisti.

Už vím, co skrývá pod sklíčky brýlí. Dozajista šílené oči. Je to psychopat, kterého dnes v noci přechytračím a s Jennifer utečeme. Konečně mě přestaly opouštět poraženecké myšlenky.