Lovec a víla ✅

1. Tak si tady žijeme

Na světě jsou již od počátku věků k nalezení dvě protichůdné strany. Nečekejme však žádné typické vyprávění o dobru či zlu, do toho se člověk jen zamotá. Existuje mnoho pohledů na věc, stejně tak i velké množství aspektů a proměnných, které z něčeho, co by se dalo nazvat jako „správné" udělají „špatné" a naopak. Ovšem prvek síly a dominance, ten mluví jasně. Právě on určí, kdo povede a s kým bude vláčeno. Kdo přežije a kdo bude zlikvidován. Silní a slabí, přirozené, základní rozdělení, proti kterému se nedá nic namítat. A které je v našem životě zastoupeno výrazněji, než bychom čekali.

V pohádkách se obvykle vše nadpřirozené skrývá ve stínech. Mluvící vlk z hlubokého lesa. Monstrum žijící pod postelí či ve skříni. Právě temnota dává v příbězích úkryt všemu zlému, avšak ty nejzákeřnější příšery, ty již dávno nestojí proti světlu. Opustily stíny a nyní pobývají mezi námi. Prodavač. Uklízeč. Spolužák. Kolega. Přítel. V našem životě zastávají mnoho rolí, ovšem tu nejdůležitější ze všech nevidíme přicházet, dokud není příliš pozdě. Predátor. Tyto bytosti si jsou až moc dobře vědomy onoho pomyslného rozdělení na silné a slabé. Vnímají chladné objetí reality nasáklé železitou chutí krve. Každý den si nasazují lidskou tvář, a to jen proto, aby se k nám dostaly o něco blíže. Další den, další krok. A když usoudí, že nastal čas, zaútočí. Tehdy se prvek síly projeví v celé své kráse a obvykle to pro kořist končí fatálně.

Naštěstí má každá mince dvě strany, a i přestože si lidstvo vytáhlo ve hře osudu krátkou sirku, objevili se jedinci, kteří se již stihli na nepřátelské prostředí adaptovat. Myšky, které se na sebejistou nadpřirozenou kočku zvládly připravit. A tak se čas od času stane něco nevídaného. Role se vymění a kdysi dominantní predátor se znenadání ocitá v roli běžné kořisti. A můžete mi věřit, že něco takového ty nadpřirozené potvory nijak nepotěší.

***

Další zmizení, chlapec (10 let). Policie bezradná.

Tento novinový titulek dokázal během chvilky přilákat pozornost mnoha kolemjdoucích a výtisky z regálu stojícího před trafikou mizely rychlostí světla. Zřejmě je to vážně tak, jak se říká – cizí neštěstí prodává. A v horském městečku zvaném Bmun to platilo dvojnásob. Ticho a klid zde narušovaly pouze ranní výtisky obsahující šťavnaté informace týkající se života jiných. Co na tom, že jejich zprávy bývaly i den zpožděné. Stále to bylo něco, což ve světě ničeho znamenalo mnoho.

Netrvalo dlouho, a i jedny z posledních novin si našly svého majitele. Tehdy je nelidsky bledé ruce, které v kontrastu s černou koženou bundou získávaly ještě o něco mrtvolnější nádech, zvedly a začaly jimi listovat. Chladný a klidný postoj tohoto mladého čtenáře byl doplněn o temnou, neprostupnou a do jisté míry i nepřátelskou auru. Denis zkrátka nepůsobil dojmem běžného kluka od vedle, a i kvůli tomu byl nazýván různými nelichotivými jmény. Pro některé nepředstavoval nic jiného než drzého mrzáka, pro jiné kriminálníka nebo příšeru, ovšem běda tomu, kdo by ho byť jen z legrace pro jeho bledou pleť nazval upírem. V tu chvíli byl Denis schopný spáchat scénu, ze které by vyšel živý jen jeden z účastníků. Upíři, to slovo v sobě neslo odpornou pachuť. Alespoň u příšery měl pocit, že by si udržel jistou důstojnost, ale řadit se k těm pijavicím? To nikdy. Zvlášť když mohl za ta léta lovu spatřit všechny zrůdnosti, kterých byly ty bytosti schopné. Raději zemřít než se setkat s takovou potupou.

Denis zadumaně pohlédl na titulní stránku novin, a přitom se pokusil odfouknout zlobivý pramen uhelných vlasů z obličeje. Jaká to ironie, měl jen jedno zdravé oko, které bylo tímto způsobem neustále zakrýváno, zatímco jizva táhnoucí se přes značnou část levé tváře, ta byla všude a všem vystavena na odiv. Jeden čas se ji pokoušel maskovat obvazy, neměl rád pozornost, které se mu kvůli ní dostávalo, ale nakonec si zvykl. Právě ona jizva se stala tím prvním, čeho si na něm lidé všimli. Ohromný, rudý, zvrásněný a nechutný flek, něco takového se jen těžce ignoruje. Stejně tak i ona zpráva o zmizelém dítěti představovala nepříjemnou skvrnu na tváři jinak klidného, strnulého města a přímo žadonila o pozornost.