Lovec a víla ✅

Číslo jedna aneb první je chlupatina

Po setkání s Vanesou a vyřešení záležitosti s jedním malým děti-unášejícím duchem se Denis rozhodl pokračovat dále na sever. Jedině tam měl jistotu, že se jeho zatím ještě stále lovecky nezkušenému spolujezdci nic nestane. Co stihl vypozorovat, tak hory upíry nelákaly, zato vidina víly, ta je dle všeho dokázala řádně nabudit a on ještě stále nedokázal říci proč. Co bylo na vílách a jejich krvi tak speciálního? Proč se za nimi tak moc hnali? Ten upír z hospody mu zkrátka nepřestával vrtat hlavou. Nedávalo to smysl, jak si ta pijavice mohla nevšimnout, že jí někdo stojí za zády? Jistě, že ho v tu chvíli nezaregistroval Viťo, to by pochopil, ten chudák toho měl i tak na talíři dost. Ale že by jako lovec dokázal zmizet z hledáčku i někomu s nadpřirozeným instinktem? Ještě k tomu, když v té době nebyl Denis úplně v top kondici? Měl v sobě pár piv, něco takového zpomalí reakce. Přesto o něj upír ani koutkem oka nezavadil a byl zaměřený jen a pouze na vílu. Proč?

Pohled na hory Denise uklidňoval. Pamatoval si, jak se Viťo tomu nápadu vzpouzel a snažil se ho přemluvit, aby pouze sjeli do nějakého klidnějšího lesíka. Na světě zřejmě neexistovala žádná víla, která by dobrovolně pobývala v obklopení skal a díky tomu Denis věděl, že se nemusí ničeho obávat. Tedy pokud se rizika týkala vílochtivých upírů. Jiná nebezpečí vyloučit nemohl.

Po nějaké době dorazili do Uvulu, menšího městečka, které se zdálo být dostatečně poklidné a vhodné na „vypnutí". Denis vystoupil z vozidla a provedl svou loveckou rutinu. Přistoupil ke kufru auta, odkud vytáhl svou věrnou sportovní tašku se základním vybavením v podobě „zlikviduj kdykoli cokoli". Toto zavazadlo prakticky nikdy nepouštěl z dohledu, měl tam od všeho trochu a díky tomu věděl, že si na něj žádná potvora jen tak nepřijde. Nechyběla mu tam jak mačeta, tak ani pistole se stříbrnými náboji, svěcená voda či sůl. Pro nezaujatého pozorovatele však tato taška znamenala jen možné nebezpečí propocených ponožek.

Společně došli až na recepci místního penzionu, kde Denis zaplatil ubytování na jednu noc a klíč od pokoje svěřil Viťovi. Na cestách spolu sice strávili jen chvíli, přesto již stihl u svého nadpřirozeného společníka vypozorovat jednu zajímavost. Viťo miloval všechny lidské povinnosti a nezáleželo na tom, zda se jednalo o uklízení, stlaní, praní, zhasínání a rozsvěcení, odemykání či zamykání... Klíč od pokoje si tak ihned zamiloval, choval se k němu jako k tomu největšímu pokladu, a poté si to nadšeně odskákal po schodech nahoru do patra, kde se mělo nacházet jejich krátkodobé útočiště se šťastným číslem třináct.

Denis ho s rozvážným krokem následoval a přitom uvažoval, jak je možné, že v sobě Viťo dokázal najít tolik radosti i poté, co se tváří v tvář setkal s proslavenou dračicí. Sama Vanesa si tak nechávala říkat, a to již odmala, kdy si jako holčička prošla fází naprostého opovrhování princeznami. Nelíbilo se jí, že jsou tyto vznešené panny ve většině pohádek buď uvězněné ve věži, nebo spí, anebo spí ve věži. Bylo to na hlavu, a hlavně tak moc nefér! Ženská je zavřená a veškerou zábavu si užije jen chlap? Nějaký princ-zachránce? Ne, to ani náhodou. A tak přišla s tím, že je dračice, která to všem těm rytířům nandá. Nikdo z rodiny jí tak brzy neřekl jinak.

Denis si odstranil spadané vlasy z tváře a vešel do již otevřených dveří, odkud se rozhlédl po pokoji. Jednalo se o běžný dvoulůžák, nic obtížného k prozkoumání. Jako první si prohlédl protější stěnu. Dvě okna skrytá za květinovými závěsy. Pokud by z nich vyskočili, přežili by, ale nepěkně by si polámali nohy. Po jeho levé ruce se nacházely dveře vedoucí do koupelny. Uvnitř záchod a sprchový kout. Nad umyvadlem spatřil visící zrcadlo a u stropu větrání, ovšem tím by se nikdo neprotáhl. Denis tak došel k závěru, že jedinou cestou do pokoje i z něj představují pouze dveře, kterými sem vstoupili. S touto myšlenkou provedl pár kroků k volné posteli a sedl si na její okraj.