Lovec a víla ✅

23. Cena (ne)úspěchu

„Signál?" zaváhala doktorka a obrátila se na muže zajištěného vedle ní, kterému se však v očích zračilo stejné množství znalostí. „My nevíme," řekla nakonec. „Vzali nám telefony."

„Mně ne," sdělil jí Viťo s vítězným úsměvem a pevně se chytil háku.

Upírky by ani ve snu nenapadlo, že takové zařízení vlastní, což mu poskytovalo jistou výhodu. Podcenili ho a on je za to může vytrestat. Viťo vykopl nohy na blízký stůl, o který se na moment zapřel, aby na získání telefonu z kapsy nabral potřebné síly. Původně jej chtěl jen velice opatrně spustit k zemi, jenže když mu to zařízení uvízlo ve volné látce mikiny, musel zvolit poněkud násilnější metodu protřepání. Zabralo to několik zoufalých pokusů, ale nakonec se mobil vážně ocitl na zemi. Bohužel se však jednalo o dosti nekorigovaný pád a ticho kůlny tak narušila rána, u které měli všichni přítomní pocit, že ji musel slyšet celý Gnos.

Viťo se zatajeným dechem čekal, zda je někdo nepřijde zkontrolovat. A když se zvenku nic neozývalo, rozhodl se pokračovat. Vyzul si botu, vysvlékl ponožku a bosou nohou si telefon natočil, aby na něj dobře viděl. Musí dát Denisovi co nejrychleji vědět, jakému nebezpečí zde čelí, a proto se rozhodl, že pošle jednoduchou zprávu ve formě: pomoc, upiri. Vzhledem k tomu, že byl jeho telefon ještě tlačítkový a Viťo tak musel jednu klávesu stisknout třeba třikrát, aby se konečně dostal ke kýženému písmenu, stala se právě jednoduchost zprávy jeho největší zbraní.

A tak se dal do psaní. Překvapivě mu to šlo skvěle, prsty na nohou plně spolupracovaly. Bez problémů nalezl Denisův kontakt a kolonka s nadpisem „nová zpráva" se začínala pomalu plnit.

„P-o-m," psal s vyplazeným jazykem.

Již byl u druhého „o" a tehdy se dveře kůlny opět otevřely.

„No, to snad ne!" vyhrkla Sára, když jej spatřila stát nad telefonním zařízením. „Ten neřád je fakt nepoučitelnej!" dodala a bez zaváhání k němu přeběhla. Užuž se natahovala po položeném telefonu, jenže Viťo se odmítal vzdát bez boje.

„To n-ne!" zakoktal a pokusil se ji bosou nohou odstrčit.

Potřeboval ještě chvíli. Jen okamžik, aby dal Denisovi vědět, že je tu s několika lidmi ve vážném nebezpečí, avšak Sára jeho tah očekávala. Chytila ho za obnažené chodidlo a natlačila mu tělo na zeď.

„Ty prašivej pse," zavrčela a Viťo jen křečovitě zavřel oči. „Řekla jsem ti snad jasně, že jestli se o něco pokusíš, budeš trpět. Neříkala jsem ti to?!"

Viťo na odpověď jen ztěžka vydechl. Cítil, jak se mu provaz zařezává do zápěstí a vlastní noha ho tlačí do již tak bolavého břicha, které ani za pomoci rychlé vílí regenerace ještě nemělo šanci se pořádně zhojit.

„Měl ses chovat slušně," procedila mezi zuby a natiskla se na jeho skrčenou nohu tak, že téměř nemohl dýchat. „Tohle," řekla a ukázala na ležící telefon, „je podle tebe slušné?!"

Po těchto slovech od něj ustoupila a opět se zadívala na zařízení.

„Hmm, ale tohle vlastně není vůbec špatný nápad," pousmála se. „Ten zjizvenej kluk by mohl dělat problémy. Co mu takhle říct, že je všechno v pohodě?" ušklíbla se a smazala jeho pracně vypocená písmenka. „V-š-e-ch-n-o, j-e, v, p-o-ř-á-d-k-u," nadiktovala si zprávu. „Tak a kdepak bys mohl trávit volný čas?"

„Já c-co?" zakoktal.

„Ále," mávla nad tím rukou, „jsi přece víla. Napíšu, že třeba pobíháš po lese a bude. Jste tak blbý, vám stačí málo. Dokonalej zločin," zazubila se na něj a zprávu odeslala. „Teď už nás nebude nikdo obtěžovat."