Lovec a víla ✅

27. Souboj

„Ale, ale, ale," zavrtěl nad nimi Konstantin pobaveně hlavou, když v doprovodu Sáry vešel do kůlny. „Čemu vděčíme za takovou návštěvu?"

Denis mu na to nic neodpověděl, jen opatrně přesunul Viťu do opatrování Mirandě a sám zaujal bojový postoj. Pravou nohu si posunul dopředu a dal si záležet, aby si oba soupeře udržel v již tak nepříjemně limitovaném zorném poli. Soustřeď se, rozkázal si v duchu, a přitom sevřel svou věrnou mačetu o něco pevněji. Věděl, že svým protivníkům nemůže ukázat slabost. Musí působit suverénně, narušit jejich psychiku. Nedat najevo, jakou nad ním vlastně mají převahu, protože jinak by to znamenalo instantní prohru.

„To je jen ten zjizvenej kluk," představila ho Sára s úšklebkem, ale samolibý výraz jí zmizel při pohledu na opodál ležící tělo. „Lauro!" vyhrkla. „Tak za tohle zaplatíš, ty kriple!"

Upírka se na něj chystala bezmyšlenkovitě vrhnout s cílem roztrhat ho na cucky, jenže Konstantin ji zachytil za rameno a stáhl zpět k sobě.

„Pusť mě na něj!" okřikla ho. „Ten hajzl musí trpět!"

„To samý můžu říct i já o vás, když jste mi sebrali přítele," sdělil jí Denis s ledovým klidem.

„Hmm, tak teď se vysvětluje vzpurnost té víly," zasmál se Konstantin. „Výborně, vážně skvělá práce, Denisi."

„Odkud znáte mý jméno?" zavrčel.

„Tvá jizva je velice výřečná, slyšel jsem snad jen o jednom lovci s takovým znamením. Denis Van Stockhol. Nemůžu říct, že bych byl nějak extra velkým fanouškem práce vaší rodiny, to ne, ale rozhodně máte můj respekt. Navíc, tady Laura neuposlechla můj rozkaz, zasloužila si trest, a proto teď udělám dobrý skutek a nechám vás jít, co ty na to?" řekl a ukázal ke dveřím.

„Ale vždyť..." Sára se opět chystala protestovat, ale Konstantin ji zarazil.

„Ty i ta doktorka můžete odejít," doplnil se. „Ale víla zde zůstane."

„To ani náhodou," odsekl Denis. „Bez něj neodejdu."

„Pak zemřeš," oznámil mu chladně. „A jistě, možná bys proti nám měl šanci, kdybys byl v plné síle, ale mě neoklameš, Denisi," oslovil ho s jistou lehkostí, a přitom si s jeho jménem pohrál na jazyku. „Nejsi ve stavu, kdy bys mohl být schopným soupeřem jen jednomu z nás a dva na jednoho, to opravdu nejsou šťastné vyhlídky."

„Pak má štěstí, že to dva na jednoho není," ozvala se ode dveří Vanesa a zamávala mu na pozdrav mačetou, která se ve světle vycházejícího z kůlny zaleskla a odhalila skvrny od krve.

„Ale to jsou k nám hosté," pousmál se Konstantin. „Agentko."

„Parchante," oslovila ho se stejným úsměvem i blahosklonností. „Vaše kamarádka ke mně nebyla moc pohostinná, takže... S kým si můžu popovídat teď? Nebo si mám taky pořídit jizvu, aby o mě byl konečně nějakej zájem?"

„Ona dostala Gabi!" vyjekla Sára a věnovala Konstantinovi rozzuřený pohled rudých očí.

„Tak běž. Já se o toho kluka postarám," dodal, a i jeho zorničky se zúžily a oči se zbarvily zlatou. „Vypadá to, že to s našimi nezvanými hosty půjde po zlém."

„A to je ten nejlepší možný způsob," ušklíbla se Sára a s vyceněnými tesáky se vrhla ke dveřím.

„O sestřičku bych se na tvém místě nebál," oznámil mu Konstantin, když viděl, jak Denis po očku sleduje situaci venku, kde se měl brzy rozzuřit souboj, ze kterého vyjde živá jen jedna osoba. „Hádám, že se o ni nakonec budu muset stejně postarat sám. Tedy až potom, co skončím s tebou."