Lovec a víla ✅

5. Výslech křečka

„Takže co to bude tentokrát?" zaváhal Viťo, když vyšli na ulici a z kapsy si vytáhl peněženku s doklady.

Ještě stále si na ty podivné papírky nezvykl, a zatímco jeden říkal, že patří k policii, druhý zase tvrdil, že umí řídit auto, další zase, že je novinářem, opravářem... Přišlo mu, jako by na něj ty doklady útočily ze všech stran a přidělovaly mu role, kterým nerozuměl. S roztřesenou rukou vytáhl několik průkazů, avšak ty mu ve vteřině spadly na zem, jako by byly jen podzimním listím, které se rozhodlo dát chodníku pusu na dobrou noc.

„To od vás nebylo hezké," zadrmolil Viťo pro sebe a sehnul se, aby ty zlobivé papírky posbíral.

„Časem si na to zvykneš," usmál se na něj Denis, když mu v podřepu podával pár průkazů, které stihl v mezičase sebrat.

„To... d-díky," hlesl s nervózním úsměvem a poté všechny doklady uklidil zpět do peněženky.

I tuto šikovnou věcičku dostal od Denise. Vlastně téměř všechno, co měl u sebe i na sobě předtím patřilo právě Denisovi. Ten mu sice již několikrát nabídl, že mohou zajít do obchodu a nakoupit tam něco „vhodnějšího", ale to Viťo odmítal. Moc rád nosil staré a onošené věci. Pro někoho to představovalo odpadky, ale v jeho očích se jednalo o příběhy. Sepraná mikina pohozená na kontejneru? Příběh. Vyhozené boty? Příběh. Staré koženkové rukavice, které objevil v rohu knihovny, v krabici s nápisem „Ztráty a nálezy"? Příběh. Z nějakého důvodu však k němu právě Denisovy věci promlouvaly více než kterékoli jiné.

„Myslím, že dneska nic z toho potřebovat nebudeme," nadhodil Denis zamyšleně. „Uděláme ze sebe studentíky, vysokoškoláky, tím nemůžeme nic zkazit. Zdejší obyvatelé působí podezřívavě, takhle by mohli být o něco otevřenější."

„To zní dobře," přikývl. „A jak ti mám říkat?"

Tento dotaz mohl působit hloupě, ale Viťo potřeboval mít jistotu, že ho osloví správně. Zatímco na jeho kartičkách bylo vždy napsané „Viťo" a pak něco dalšího, co pro něj nebylo důležité, ale Denis říkal, že to tam být musí, protože se jedná o příjmení (a přitom se z nějakého důvodu potutelně usmíval), tak Denisovy průkazky, ty byly již o něco rozmanitější.

„Klidně to nech, jak to je," mávl nad jeho otázkou Denis rukou a poté se rozhlédl po okolí.

Pokud si myslel, že byl Bmun tichý a strnulý, pak Uvul, ten ho dost možná v této soutěži o nejnudnější městečko dohnal a předehnal. Člověk se zde prakticky nemohl ztratit, nacházela se zde jen jedna silnice, která toto místo dělila na dvě poloviny. Dvě stejně nudné a ničím nezajímavé poloviny. Po obou stranách stály domky, seřazeny jak žáčci ve frontě na oběd, z nichž některé působily obytným dojmem a v dalších se zase nacházely obchůdky s nejrůznějším zbožím. Jinak se dalo vše nazvat takřka identickým. Zkrátka hrůza.

„Tak kde jenom začít," pokračoval Denis zamyšleně a poté jeho pohled padl na domek se smíšeným zbožím. Tehdy jeho oko nezištně zajiskřilo, zřejmě se uvnitř nacházelo něco, co potřeboval.

„Ti dva chlapíci, co sem přijeli," obrátil se poté k Viťovi. „Jestli to byli lovci, tak se určitě zajímali o zbraně. Obchod je hned tam," řekl a ukázal na protější stranu, kde se nacházel šedivý dům se zamřížovanými okny. „Běž a poptej se, jestli tam neměli v poslední době nějakou větší tržbu."

„Ale –"

„Zvědavému studentíkovi by to prozradit mohli," skočil mu do řeči. „Řekni, že třeba píšeš diplomku na téma gnoských zbraní, to je fuk. Prostě to zkus. Pomůže to."