Lovec a víla ✅

26. Darované víle...

Jako první vstoupila do kůlny Sára, která nesla něco, co se podobalo zvláštnímu igelitovému pytlíčku s trubičkou. Za ní kráčela Laura držící v jedné ruce brašnu a v druhé obdobu míčku proti stresu a celé to uzavírala Gabriela, jež přinesla „pás". Alespoň tak by tu věc Viťo nazval. Pás na ruku, který se kolem paže stáhne jako had a zaškrtí vás. Nelíbil se mu, ostatně jako žádná z věcí, které s sebou upírky přinesly.

„Neuvěřitelný, tak tys ho vážně zlomil," zasmála se Sára, když k Viťovi přistoupila. „Teď už nejsi takový tvrďák, co?" ušklíbla se a zatahala ho za delší hnědostříbrné vlasy.

„Nezlomil jsem ho," opravil ji Konstantin. „A pokud po něm chceme, aby s námi spolupracoval, měli bychom s ním jednat jako s námi rovným."

„Jako s cožeto?!" vyhrkla, přesto Viťu pustila. „Chápeš, že se tady bavíme o tomhle?" dodala a s odporem na něj ukázala. „Tohle hloupý slizký stvoření. Kdybys tady nebyl, tak jsme ho s holkama už dávno otevřely jako láhev od kečupu. K ničemu jinýmu se to totiž nehodí!"

„Ale já tady jsem."

Jen prosté oznámení Konstantinovy existence stačilo, aby se upírka vrátila ke zbytku skupiny jako pes se staženým ocasem. Jakmile se však Konstantin obrátil zpět k Viťovi, tak se jeho tvář opět zjemnila.

„Ruku," pobídl ho a on k němu natáhl roztřesenou paži.

Konstantin si ji natočil tak, aby viděl na její vnitřní stranu, která byla potažena bílou kůží podobající se té, jež pokrývá bříška ještěrek. Narozdíl od šupin působila jemně a zranitelně. Konstantin po ní párkrát zlehka přejel prstem, jako by se jednalo o jemné pohlazení, a třes Viťovy ruky o něco zeslábl.

„Všechno je v pořádku, jsem tu s tebou," dodal a věnoval mu úsměv, který jeho nervozitu ještě o něco více utlumil. „Ukaž nám, jak se to dělá, ano?" oslovil poté doktorku, která k nim pomalým krokem přistoupila.

„Teď se ne-neboj," pronesla dívka třesoucím se hlasem, takže se nedalo poznat, zda mluví k Viťovi, či k sobě. „Já budu... Budu ti brát krev," zamumlala ve snaze seznámit ho s procedurou.

„Aha," hlesl Viťo a když spatřil jehlu, bojoval s tím, aby kolem sebe nezačal kopat.

„A... mohl bych se vás předtím na něco zeptat?" hlesl.

„Ale jistě," přikývla. „Co by tě zajímalo?"

„Jak... Jak se jmenujete?" vysoukal ze sebe.

„Miranda," představila se a věnovala mu lehký úsměv.

„Ach, tak. Rád vás... poznávám... Mirando," vydechl s úlevou a úsměv jí opětoval. Najednou se mu vílí podoba s okolím sdílela opět o něco snadněji.

„A neboj se, nebude to bolet," pokračovala Miranda s nyní o něco jistějším hlasem. „Jen to maličko štípne."

„Rozumím," hlesl a odvrátil hlavu na stranu.

Zhluboka se nadechl a snažil se zapomenout na to, kde se nachází. Zavřel oči. Ta kůlna neexistuje. Ne, místo toho vystrkuje hlavu ze střešního okénka jedoucího auta a vítr si pohrává s jeho lidskými vlasy. A teď... Teď pro změnu sedí na obrubníku a cítí vedle sebe známou vůni kožené bundy. A nyní... Leží v posteli a sleduje zářivá světélka broučků. Je v bezpečí. Je mu hezky a je v bezpečí! Jenže ať se Viťo snažil, jak se snažil, pokaždé skončil opět v kůlně. V kůlně plné cizích lidí, před kterými jako by seděl úplně nahý. Co na tom, že měl na sobě tričko, kalhoty a nyní i obě boty. Tato podoba představovala to nejintimnější tajemství každé víly a on ji nyní musel sdílet s takřka naprostými cizinci. Při té myšlence se opět celý roztřásl.