Lovec a víla ✅

28. Budoucnost v remíze

Pokud se Denis snažil sesbírat síly do posledního vzepření, pak se to samé dalo říct i o Viťovi. Miranda ho sice chtěla vyvést ven, to jistě, ale on se nenechal. Jak by také mohl? Nemůže čekat v autě, zatímco jeho přítel bojuje o život! Ne, on zkrátka musel dohlédnout na to, aby vyhráli. Krýt mu záda stejně jako u vlkodlaka nebo tehdy v penzionu. Jenže co když měl Denis po celou dobu nějaký plán, do kterého mu jen nesmí zasáhnout? Co když měl vše vymyšlené a on by mu to svým zásahem jen překazil? Viťo věděl, že musí postupovat opatrně, a tak jejich souboj pouze mlčky sledoval zpovzdálí.

V moment, kdy Denis provedl kop do holeně, se jen taktak udržel, aby nezačal výskat radostí. Tento trik přeci znal! To je oddalování nebezpečí v praxi! Jenže pak se něco ošklivě pokazilo. Viťo nedokázal říci, co přesně se stalo, ale Denis skončil na podlaze. Bez mačety, bez síly. A i když věřil v jeho schopnosti a doufal, že se z té bezradné situace nakonec dostane sám, tak pohled na Konstantina, který mu je blíže a blíže... Vždyť mu ublíží!

Ta myšlenka Viťu zaskočila, a to i přestože to nebylo poprvé, kdy k němu podobná slova doputovala. Už jen když si vybavil dívku z recepce držící nůž v blízkosti Denisově paže, tak se mu dělalo úzko, přesto tento obraz působil ještě o něco intenzivněji. Ty tesáky, které si pamatoval jak ze svého života, tak i z těch minulých, se nyní přibližovaly k Denisovi. K Denisovi! Viťo nedokázal myslet na nic jiného než na to, že se objevilo nebezpečí, které musí oddálit. Nebezpečí, které výjimečně ohrožuje někoho jiného, než je on, což mu překvapivě dodávalo jen na větší síle. A tak nastal čas chránit.

Viťo s jistou dávkou odhodlanosti vystřelil na nohy a dal se do díla. V tu chvíli nevnímal nic jiného než Denise. Kůlnu tvořila jen rozmazaná šmouha a on běžel. Utíkal. Kolik kroků ho od něj dělilo? Jak dlouho potrvá, než se k němu dostane? Skočil. Žádné otázky, žádné pochyby, žádný strach. Jen ten jeden skok. Viťo padl Konstantinovi na záda a strhl jej s sebou na zem, daleko od Denise. Jen ať je jeho přítel v bezpečí.

***

Denis se rozmrkal a po dlouhé době se dokázal svobodně nadechnout. Co... Nedokázal tomu uvěřit, opravdu žije? Je volný? Ihned se vypnul k výkonu. Nechápal, jak je možné, že jeho srdce ještě stále bije, ale rozhodně chtěl z tohoto zázraku dostat vše. S nově nabitou silou a adrenalinem proudícím v žilách zprudka vyskočil na nohy a chopil se mačety. Avšak když pohlédl směrem, kde se měl nacházet jeho soupeř, strnul.

„Musím uznat, že tohle nebylo zlé," zasmál se Konstantin s paží omotanou kolem Viťova hrdla. „Hádám, že to nazveme remízou, co ty na to, lovče?"

„Moji krev už... máte," vložil se do toho Viťo s přiškrceným hlasem. Konstantin ho držel pevně, možná až zbytečně moc silně. „Prosím... Nechte nás jít."

„Pokud tě teď pustím, už se ke mně nikdy nevrátíš," zavrčel mu do ucha. „A to já nikdy nedovolím."

„Ne, já... Vrátím s-se," hlesl. „Opravdu. Chci... pomoct."

Každé slovo ho z nedostatku vzduchu pálilo a samotná mluva představovala výzvu, přesto se snažil. Pomůže Konstantinovi. Pomůže vílám i upírům. Pomůže všem, ale teď by chtěl jít domů. Domů, kde na něj čeká hřejivé objetí jedné kožené bundy.

„Nevěřím ti," ušklíbl se Konstantin a přitiskl si jej k tělu, jako by se jednalo o živý štít. Poté se s vyzývavým pohledem zahleděl zpět na Denise. „Teď nás necháš hezky odejít, jasné?"

Denis se kousl do rtu, ale mačetu namířil k zemi. Už když spatřil, že se Viťo nachází v jeho sevření, poznal, že má svázané ruce. Pokud by se o něco pokusil, upír by Viťovi jistě ublížil, nebo hůř, on sám by jej mohl při útoku nechtěně poranit.