Lovec a víla ✅

19. Nehraj si s jídlem

Denis pomalu přicházel k sobě. Zdálky k němu doléhaly tlumené a neidentifikovatelné hlasy, hlavu měl jako střep a jeho kmitající oční víčko se mu alespoň zčásti snažilo usnadnit pohled do ostrého světla zářivky, která mu visela přímo nad hlavou. Kde...

„Výborně, už jsi vzhůru," zaslechl zvonivý hlas a něčí ruka ho pohladila po vlasech.

„Kde," zachraptěl ve snaze dát vlezlé myšlence alespoň částečnou zvukovou podobu.

Pokusil se pohnout a tehdy zjistil, že leží připoutaný na desce stolu. Překvapeně se ohlédl tu za jednou, tu za druhou paží. Nedokázal s nimi pohnout a stejný osud potkal i jeho nohy. Provazy. Jeho končetiny byly zajištěny k nohám stolu, ale jak se to mohlo stát?

„Kdo," vydechl a poté se jeho pohled upřel na dívku z recepce, která se nad ním celou dobu tyčila. „To vy..."

Denis se s vypjetím sil snažil dát jednotlivé dílky skládačky dohromady. Zjevně se ještě stále nacházel v penzionu. To mu napověděla nejen přítomnost recepční, ale i opodál stojící majitelka, která u kuchyňské linky krájela zeleninu. Jakmile zahlédl kamenné schody, dokázal svou lokalitu ještě více zkonkretizovat. Spíž. Nacházel se ve spíži, která připomínala i improvizovanou kuchyni. Ale proč se ocitl zrovna zde?

„To vy jste ty... příšery?" vydechl a nasucho polkl. V krku ho pálilo a každé slovo mu najednou činilo nezvyklý problém.

„Příšery?" ušklíbla se recepční a dřepla si ke stolu. Měl ji tak přímo za hlavou.

Blondýnka se k němu nahnula a položila mu ruce kolem krku. Denis si všiml, že na sobě měla bílé ochranné rukavice, jaké jsou obvykle k vidění u řezníků, což považoval za nanejvýš zneklidňující.

„Ale no ták," zasmála se recepční. „Jaké příšery bychom asi tak byly?"

„To bych taky moc rád věděl," zavrčel a trhnul rukou ve snaze osvobodit si zápěstí. Provaz se však ani nehnul.

„Jsme jenom lidé, opravdu. Rozdíl je v tom, že dokážeme ocenit i jiné chutě, než je zvykem," pokračovala sladce a vzala do ruky nůž.

„Tak chutě?" zopakoval a snažil se přitom udržet pevný hlas, který se mu však s posledním slůvkem zlomil.

Chutě. Do čeho se to jen namočil?

„No, ano," ušklíbla se a položila mu nůž doprostřed hrudi. „Třeba teď... Teď se tu koukám na svou večeři."

„Takže vy jste... kanibalové?" vydechl s podivem.

To pro něj představovalo novinku, ještě nikdy předtím se s nikým takovým nesetkal.

„Hmm, to slovo nemám ráda, zní naprosto příšerně. Spíš máme jen hodně rády lidi," zazubila se na něj.

„Počkat, takže to kuře, co jsem tady měl..."

„To bylo jenom kuře," pousmála se a ustoupila na stranu. Dostala se tak do Denisova v mrtvého úhlu a on musel natočit hlavu, aby ji měl stále na dohled. Tehdy zahlédl i její od krve zašpiněnou zástěru. „S maminkou se o takové dobroty zásadně nedělíme. Vlastně jsme s tím chtěly na nějakou dobu přestat. Měly jsme pocit, že na sebe poutáme až moc pozornosti, ale vy dva jste se prostě museli rozhodnout zůstat tady ještě jednu noc, že ano?" zanaříkala. „Jak jsme něčemu takovému mohly říct ne? Takový dárek se neodmítá."

„Dárek?" odfrkl Denis. „Jste magoři."

„A ty drzý," oznámila mu majitelka penzionu. „U večeře se chováme slušně."