Lovec a víla ✅

11. Vpálené do mysli

Malý Denis procházel zahradou a v rukách svíral sklenici plnou světlušek, jako by se jednalo o ten největší poklad. Již se smrákalo a působilo to, že okolím se plížící tma jen vyčkává na správnou příležitost, aby se mohla zmocnit zahrady a s ní i přilehlého rodinného domku. Přesto úsměv z Denisovy tváře nemizel. Proč se bát černoty, když má nyní všechnu tu záři jen pro sebe? Zavařovačka s broučky jako by mu suplovala lucernu, jež ho má dovést bezpečně domů. Při chůzi si párkrát poskočil, a přitom prsty spokojeně poklepával na víčko sklenice. Broukal si a vrtěl se s ní. Teď už je nic nerozdělí.

„Hej!" okřikla ho Vanesa, která mu s jistou rázností vstoupila do cesty. „Tohle nesmíš. Víš, že to táta zakázal!"

„Ale já je chci!" odsekl Denis, v jehož očích se samým rozčilením zablýsklo, a přitom si ještě důrazně dupnul.

„Ale já ne. Jsou to hnusní brouci, mají tolik nohou a... brr." Vanesa se při pohledu na sklenici otřásla znechucením. „Určitě ti zase utečou a já je budu mít v posteli. Tohle k nám domů prostě nevezmeš."

„Ale vezmu!"

„Nevezmeš!"

„Vezmu!"

„Nevezmeš! Tatiii!" rozkřičela se. „Tatí, pojď sem! Denis už zase tahá domů brouky!" dodala a vběhla do domu. Přitom se ve dveřích minula se strejdou.

„Pozor, dračice," zasmál se, když mu Vanes prolétla kolem nohou, a pak se jeho pohled upřel na Denise. „No, výborně, tak tady jsi! Hledal jsem tě, ale... Co to tady provádíš s tou zavařovačkou?"

Denis si na odpověď jen ochranářsky přitiskl sklenici k tělu, snad aby mu tím naznačil, že se svého úlovku jen tak nevzdá.

„Ale no, tak," usmál se Pavel. „Takhle ty brouky jenom trápíš. Dej sklenici strejdovi." Po těchto slovech k němu natáhl ruku, avšak Denis jen zamítavě zavrtěl hlavou. „Ty blboune, mám fakt počítat do tří?"

„Ale já..." Denis se zadíval na sklenici, poté na strejdu a pak zpět na sklenici. „Tak... dobře," řekl nakonec a sklenici mu podal. „Tady. Omlouvám se."

„Omlouváš se? A za co? " pousmál se strejda. „Vždyť se nic nestalo."

„Ne?" zaváhal a poté spatřil, jak Pavel víčko odšroubovává. „Ale počkat!" vyhrkl a pověsil se mu na paži. „To ne, musíš ji zavřít. Když ji necháš otevřenou, tak uletí a já už je nikdy neuvidím!"

„Opravdu?" zasmál se. „To je zvláštní, vždyť já je pořád vidím."

„Vidíš?" podivil se a vzhlédl.

Tehdy spatřil „ulovené" světlušky, které nad jejich hlavami zformovaly malý vír. Beze slova na ně hleděl a očka se mu přitom fascinovaně leskla. Světlušky se nad nimi vznášely a působilo to, jako by k nim z oblohy slétlo několik hvězd, a to jen aby jim splnily nějaké přání či prozářily jinak temnou noc.

„Není to takhle lepší?" zeptal se ho strejda, když spatřil jeho udivený výraz.

„Možná. Ale až sem zítra přijdu, tak tu už nebudou," povzdychl si.

„Co ty víš, třeba budou. Ne všechno můžeš držet ve sklenici, Déno."

„To není pravda!" vyhrkl. „Můžu tam zavřít všechno, co mám rád. Třeba brouky, hračky, bonbony..."

„A co tohle?" zeptal se ho Pavel a podal mu obálku.

„Jako papír?" zaváhal Denis. „No, jasně, ten taky."