Lovec a víla ✅

24. Hezký holky nejsou nebezpečný!

Denis znaveně zamrkal. Po otevření jediného funkčního oka se jeho tvář setkala s ostrým světlem, které jej zastihlo zcela nepřipraveného, což mu chvilku probuzení nijak neulehčilo.

„To už je ráno?" zanaříkal a chytil se za hlavu, která v tu chvíli více než sídlo rozumu připomínala závaží. Zpocené a nechutné závaží. Nejraději by si ji z krku úplně odstranil, ale něco uvnitř mu našeptávalo, aby to nedělal, že ji potřebuje k životu.

„Ne, furt noc," ozvala se Vanesa stojící u okna, odkud měla výhled na potemnělý Retsnom.

„Viťo tě pustil dovnitř?" zamumlal a pokusil se vstát.

„Ne, ten tu není."

„Vážně? To je divný," zamumlal a opět zalehl. Na co se namáhat, když ani není poblíž.

„Ani ne, tohle ti přišlo," řekla a podala mu telefon.

„Jsem... pořádku... a... lese," zamumlal útržky zprávy nahlas. Text se mu během čtení ztrácel a každé slovo vyslovoval se značnou námahou, přesto se nakonec dokázal celou zprávou prokousat. „Hmm, fajn," zachraptěl a zabořil hlavu do polštáře.

„Takže fajn? A to má být všechno?" ušklíbla se Vanesa. „Je jasný, že má potíže."

„Ne, že by sis to nepřála," zahuhlal. „Ale napsal, že je v pohodě, a já mu to věřím. Je v lese. Lesy má... rád."

„Jak fascinující," protočila oči. „Víla a má ráda lesy, to bych nikdy neřekla. Problém je v tom, že tohle ta tvá příšerka nepsala."

„Ne?" Denis opět zamžoural na obdrženou zprávu. „A proč... Hmm... No... A jo, on... On by byl... v řádku," vydechl.

„Cože?"

„To on říká. Že je...v řádku. Ale tohle... může... opravit telefon. Mně už takhle mobil přepsal hodně slov. Někdy i do pěknejch sprosťáren," ušklíbl se při vzpomínce na několik přešlapů, které se mu v komunikaci se strejdou a Vanesou povedly.

„Bože s váma je práce," povzdychla si. „Na automatickou opravu kašli, o tohle nejde. Copak tobě to vážně nedochází? Píše, že je v lese. A teď mi řekni, v jakým světě by si ta tvoje příšerka jen tak zašla na procházku, když ty tu ležíš v tak dezolátním stavu?" dodala a přisedla si k němu na postel. „Viťo je víla, ne podrazák. Tuhle zprávu musel psát někdo jiný."

„Jo? Ale... kdo?" zaváhal a poté se zajíkl. „Ty pijavice!"

Bylo to oficiální, jestli měl Viťo potíže, tak za to nesli zodpovědnost právě upíři. Denis se ihned pokusil zvednout z postele, ale moc daleko nedošel. Vanesa ho jednou rukou jemně srazila zpět a položenou dlaní na hrudi mu zabránila v jakémkoli pohybu směrem nahoru.

„Pusť... mě," zavrčel.

„To tak. Když tě zvládnu udržet jednou rukou, určitě tě vyšlu na lov upírů."

„Nic mi není!" bránil se a strhl ze sebe její paži.

„To vidím," zamumlala při pohledu na jeho zpocené vlasy. „Tohle máš určitě za to, že jsi seknul s cigárama. Společnost víly ti nedělá dobře."

„To není pravda."

„Ale seknul jsi s tím kvůli němu, ne?"

„Ne, prostě jsem chtěl."

„Jsi vážně špatný lhář, Déno," povzdychla si a položila mu dlaň na rameno. „Vždycky jsi jím byl. A teď pojď."

„A... kam?" vydechl.