Lovec a víla ✅

8. Zemětřeseníčko před výbuchem

„Proč nevěříte tomu, co říká policie?" zeptala se jich Anča, když jim do hrnků nalévala čaj na zahřátí. „Dává to přeci perfektní smysl, ne? Divoká zvířata," zamumlala ono populární slovní spojení, které od smrti svého otce slyšela takřka neustále. „Táta měl prostě smůlu."

„Zní to, jako bys tomu sama nevěřila," řekl Denis, když se před nimi na stole objevily hrnečky s horoucí tekutinou.

„Mám svoje důvody, proč tomu nevěřím," hlesla a nervózně si přejela po rameni. „Jde jen o to že táta, on... Ne," řekla nakonec a též usedla ke stolu. „Ne, to nejde. Nemůžu. Ještě mě budete mít za blázna."

„O tom vážně pochybuji," usmál se Viťo a konejšivě ji chytil za ruku. „Také za sebou máme několik... bláznivých zážitků. Nemusíš z nás mít strach. My tě sem nepřišli soudit, jen poslouchat."

„Opravdu?" zaváhala a obrátila se na Denise, který jen mlčky pokrčil rameny. „No, tak dobře. Ale slibte mi, že o tom, co vám tu teď řeknu, vůbec nikomu nepovíte," dodala s jistou naléhavostí a oba návštěvníci přikývli.

„Dobře, takže... Věc se má tak, že to... To, co mi zabilo tátu... To nebyl žádný vlk, víte? Ale..." Anča se opět na moment odmlčela a zhluboka se nadechla. „Byl to vlkodlak. Tátu mi zabil vlkodlak."

„Vážně?" povzdychl si Denis.

Dalo jim tolik práce, aby z ní vytáhli něco kloudného a tohle má být jejich odměna? Že za to všechno může vlkodlak? Výborně, farmářský Sherlocku Holmesi, a s čím přijdete příště? Že mandle obsahují oříšky? Nakonec se však rozhodl, že spolkne svou jedovatost a pokusí se z Anči dostat něco nového.

„A kdo to teda je?"

„Jak jako kdo to je?" zopakovala po něm s podivem. „No, vlkodlak, prostě ten velkej vlk stojící na zadních nohách."

„Pokud jsi viděla vlkodlaka, pak se v něj musí někdo tady z Uvulu měnit," doplnil se Denis. „Otázkou je kdo."

„Ano, není vlkodlaka bez člověka!" rozzářil se Viťo, kterému se naskytla příležitost sdělit světu své dosavadní lovecké znalosti.

„Přesně tak," přikývla Denis. „Takže... Máš nějaký nápad, kdo by mohl chtít tvému otci ublížit? Kdokoli?"

„Ne," zamumlala a nervózně si přejela rukou po rameni. „Každý tady ho měl rád."

No, jistě, pomyslel si Denis otráveně. Kolikrát tu frázi už jenom slyšel, pokaždé to bylo stejné. Někdo umře a ihned se z něj stane světec bez jediného nepřítele. A jistě, sice se říká, že o mrtvých se má mluvit jen dobře, ale jak má potom jako lovec odvést dobrou práci? Jak unavující, neměl to rád. Člověku stačí umřít a najednou je to jen ta báječná a úžasná osoba, která nám všem bude chybět. I v případě jeho otce to bylo stejné.

Denis si pamatoval, že ten den pršelo. Nejednalo se o žádnou bouřku, spíše jen soustavné, nikdy nekončící a vyloženě protivné mrholení. Stál vedle Vanesy a strýce, který zrovna skončil svůj proslov o tom, jaký byl jejich otec vlastně hrdina. Denis na to nic neříkal, nic nenamítal. Mlčel a nechával déšť, ať mu stéká po vlasech, i přestože mu Pavel nabídl, že ho skryje pod deštníkem. Mávnutím ruky však strýce odmítl a přitáhl si svou koženou bundu blíže k tělu. V oku se mu přitom zaleskla slza, která během chvilky splynula s deštěm. Neplakal ze smutku, to jen jeho slzný kanálek podráždil kouř ze zapálené hranice, na které leželo tělo „oslavovaného". Otci se dostal čestný pohřeb lovce. Stejný byl několik let předtím dopřán i jeho matce. Očistný plamen.