Lovec a víla ✅

21. Výlet

Viťo přešlapoval z místa na místo a s netrpělivýma očkama pana lékárníka pozoroval. Šedovlasý muž, který měl blízko k důchodu či do hrobu, se pohyboval jako hlemýžď a když se k Viťovi konečně dostala igelitová taška s krabičkou prášků na snížení teploty, měl pocit, že se tam samým nadšením roztancuje.

„Děkuji a hezký večer!" rozloučil se se zasmušilým lékárníkem a odhopskal ven na ulici, kde se při světle pouličních lamp nákupem ještě jednou pokochal. Spokojeně si přečetl název léku i jeho slíbené účinky. Ano, přesně to Denis potřeboval. Po tomhle mu bude jistě lépe a Viťo byl štěstím bez sebe, že mu může pomoci.

Opět skryl prášky zpět do tašky a vydal se zpět k hotelu. Koutkem oka zahlédl, jak u obrubníku zastavuje něčí auto, ale nijak se tím neznepokojoval. Když však z vozu vystoupila dívka, zpozorněl a zarazil se v pohybu. Noha mu zůstala viset ve vzduchu, nedokázal dokončit krok. Atmosféra ulice se změnila. Klid noci zmizel a Viťo se přistihl, že nedokáže dýchat. Upír. Na nic víc se nezmohl a igelitka s léky mu při tom uvědomění spadla na zem. To je upír.

„Ahoj, jsi tu sám?" oslovila ho možná hrozba a přešla k němu.

Viťo polkl a pokusil se uklidnit. Nesmí jim to dělat snadné. Opatrně zvedl krabičku s léky ze země, jenže upírka ho rychlým pohybem chytila za zápěstí a prášky mu vytrhla.

„Počkat, co to děláte?" vyhrkl, když viděl, jak jeho nákup odhazuje pryč. „To... To je přeci moje," dodal s o něco slabším hlasem.

„Tam, kam pojedeme, to stejně nebudeš potřebovat," zazubila se na něj. „Navíc, jsi mi ještě neodpověděl na otázku. Jsi tady sám, víláčku?"

„Ne," odsekl a pokusil se jí vytrhnout.

„Opravdu? Že nikoho nevidím," ušklíbla se a volnou rukou mávla k vozu, z něhož vylezla další z upírek, která přímo překypovala nadšením. „Zato má společnost o sobě dává vědět víc než dost. Takže se s námi vydáš na malý výlet, co ty na to?"

„Já," polkl a na tváři se mu objevil zamyšlený výraz.

Upírka ho držela pevně, utéct jí nemohl, a jedinou další vílí alternativu představoval prosík. Ano, Viťo mohl prosit, plakat a doufat, že mu neublíží, a přesně tak by to před časem také udělal. Prosil by a pokud by neuspěl, sklopil by poslušně hlavu a nechal se zavléct do vozu.

„Já s vámi ale nikam nechci. Nechte mě být!" řekl nakonec a pokusil se jí vykroutit.

„To ani náhodou, vílo," odsekla upírka a přitáhla si ho k sobě. „Pojedeš s námi, ať se ti to líbí, nebo ne."

„Prosím, pusťte mě," zopakoval svou žádost a rozhlédl se kolem, zda neuvidí někoho, kdo by mu mohl pomoci, jenže ulice představovala jen chladný, krutý a liduprázdný prostor. Byl na to sám.

„Pustit tě? To ani omylem. Ty s námi pojedeš. Otázkou je, jestli to půjde po dobrém, nebo po zlém," ušklíbla se a v ústech se jí zformovaly tesáky. „Tak co? Půjdeš s námi?"

Viťo jí na odpověď jen mocně zavrtěl hlavou.

„Výborně, takže po zlém. To mám nejradši," zasmála se a chytila ho za tváře. Zřejmě ho chtěla jen vyděsit a získat si tak jeho poslušnost, ovšem na Viťu měl tento čin poněkud opačný dopad. Najednou přesně věděl, co má dělat.

Nebezpečí, napadlo ho, když s vytřeštěnýma očima zíral, jak se k němu ty tesáky přibližují. Chce mi ublížit. Oddaluji nebezpečí.