Lovec a víla ✅

18. Lovec byl uloven

Viťo otevřel oči a spokojeně se usmál. Napětí ze včerejšího večera již odeznělo a on tak cítil pouze hřejivé sluneční paprsky, jež se mu díky nedbale zatažené žaluzii roztančily na kůži. Krásnější probuzení si snad ani nemohl přát, i když pravda, něco mu chybělo.

„Dobré ráno přeji," promluvil do ticha a ohlédl se za Denisem.

Ten neodpovídal, ležel k němu otočený zády a tiše oddychoval. To Viťo považoval za zvláštní, již si stihl zvyknout, že se pokaždé probouzel až jako ten druhý a v tu chvíli mu došlo, že vlastně ještě nikdy neviděl Denise spát. S myšlenkou, že nastal čas to konečně změnit, se nad něj s jistou zvědavostí nahnul. V ten moment byla ke spatření jen Denisova jizva, takže toho ze samotné tváře moc neviděl, přesto mu přišel roztomilý. Jsou všichni spící lidé tak roztomilí? Viťo ho zlehka pohladil po tmavých rozcuchaných vlasech. Neměl v úmyslu ho budit, postupoval velice opatrně, přesto Denis při tom gestu náhle ožil. Trhl sebou a jedním pohybem jej srazil z postele.

„Auvajs," sykl Viťo a promnul si bolavou hlavu, se kterou narazil na parkety.

„Sakra! Jsi celej?!" vyhrkl Denis, když se rozmrkal a viděl, kdo mu to leží pod postelí. „Já myslel... Ale... Co... Co tě to vůbec napadlo?" přešel do útoku, jakmile se ujistil, že je Viťo v pořádku. „Nemůžeš takhle... Tak bez ohlášení, to prostě nejde! Ještě když... Vždyť mám zbraň! Viděl jsi, že mám zbraň a uděláš TOHLE?!"

„Pardon, já jsem ti chtěl jen popřát dobré ráno," nadhodil s nevinným úsměvem.

„No, dobrý teda je, to jo," ušklíbl se. „Fajn, můžeme už konečně vyrazit?"

„Už? A to nebude ani snídaně?" zanaříkal, když se opět postavil na nohy, a poté zpozorněl. Z chodby k jejich uším doléhala něčí hádka.

„Nemůžu uvěřit, že jsi mě zatáhl do týhle díry," ozvala se Králičice z minulého večera. „Měly tu být příšery, ale ne. Nebylo tady vůbec nic nadpřirozeného."

„Hej!" ozval se ukřivděný hlas pana Králíka. „A co můj včerejší výkon?"

„Nech si to. Měly tu být příšery!"

„Tak příšery?" hlesl Viťo, ale to už byly dveře jejich pokoje dokořán.

„Promiňte," obrátil se k hostům Denis. „Proč si myslíte, že tady jsou příšery?"

„A proč by tu být neměly?" odsekla Králičice. „Copak tu nejste kvůli nim? Proč byste sem jinak chodili?"

„Hranolky," odpověděl příkře.

„Cože?" zaváhala. „Ale to je fuk. Vy jako nevíte, že se vodsaď ztrácí lidi?"

„Ztrácí?" podivil se Denis. „Že jsem o tom nic neslyšel."

„Ale jo, ZTRÁCÍ!" vložil se do toho pan Králík dramaticky, takto zblízka jasný nadupaný svalovec, který byl na střední škole kapitán fotbalového družstva, nebo podobného sportovně vymatlaného útvaru. „Příšery totiž fakt existujou," dodal tajemně.

„Ale nepovídej," ušklíbl se Denis.

„Je to tak. Dávejte si bacha," dodal ještě na rozloučenou a s partnerkou zamířili po schodech dolů, zřejmě k recepci.

„Hmm, takže," zaváhal Viťo, když se v chodbě opět ocitli sami, „stále odjíždíme?"

„Nu, když nad tím tak přemýšlím," nadhodil Denis zamyšleně. „Říkal jsem si, že bychom tu ještě jeden den zůstali. Však víš, čerstvý vzduch a tak."