7. Cítíš strach?

142 31 39
                                    

Ještě chvíli seděli na obrubníku a čas trávili tichým uždibováním oříšků. Viťo již stihl zaregistrovat, že jeho spolucestující nebyl příliš velký mluvka, a to zvlášť, když přišlo na téma osobního života. Denis většinu dne trávil ve své hlavě a Viťo vycítil, že přitom nemyslí na nic veselého. Jako lovec musel zažít mnoho nepříjemného a takto se s tím zřejmě vyrovnával.

Denis v naprosté tichosti sledoval, jak všechny ty zneklidňující zážitky pomalu vyplouvají na povrch. Jako ztrouchnivělé dřevo se znovuobjevovaly na jinak průzračné hladině klidné mysli, kterou tímto způsobem znečišťovaly, zanášely. A když jejich množství narostlo do neúnosné výše, pokusil se je opětovně pohřbít, a to hlouběji než kdy předtím. Jenže ty obrazy minulosti se nevzdávaly. Dožadovaly se pozornosti. Bojovaly o to, aby se na hladině udržely ještě o něco déle, a i když se nad nimi Denis snažil vyhrát, nikdy to tak úplně neskončilo. Ono pomyslné pohřbení vždy následovalo opětovné vynoření, silnější a výraznější než kdy dříve. A Viťo se přistihl, že by mu od té zátěže moc rád pomohl.

„No, a dozvěděl ses něco zajímavého, když jsi byl v tom, ehm, řeznictví?" zeptal se ho Viťo a Denis za ním s podivem natočil hlavu.

„No, zajímavého," zamyslel se. „Zjistil jsem, že Jonáš nemá moc v lásce otázky a zvědavé studenty, co je kladou," ušklíbl se. „Takže zbývá Anča. Ta prý bydlí na kopci, ale těch tady je!" posteskl si a pro větší efekt rozpřáhl ruce.

Celý Uvul se zdál být jen pouhým rukojmím, kterého si pro sebe uzurpovaly lesy pokryté kopce a Denis by moc rád zjistil, jaké „výkupné" mají poskytnout, aby je na chvíli pustily ze svého zajetí. Nebo aby je alespoň nasměrovaly k tomu jednomu konkrétnímu kopcovitému kumpánovi, kterého tak moc potřeboval poznat. Jenže ne. Lesy mlčely a co víc, vůbec nespolupracovaly. Jen tam tak postávaly a tvářily se důležitě. Jehličnatí pozéři.

Z myšlenkového nadávání na smrčky, borovičky a jiné nahosemenné gaunery Denise opět vytrhl až Viťo, který přišel s překvapivě konkrétním návrhem.

„Myslím, že to bude támhle," řekl a jistým pohybem namířil prst na jeden z kopců.

„A to víš zase jak?" podivil se Denis, kterému ta příroda kolem přišla stále stejně nepřátelská.

„Říkal jsi, že té dívce zemřel někdo blízký, že? Z toho místa je cítit velký smutek a také strach. Velice výrazný strach."

„To asi cítíš ty ovce, co tady chovaj," ušklíbl se a zvedl se ze země. „Bojí se, že je něco sežere a já se jim nedivím."

„No, a ty... Myslíš, že tím vlkodlakem bude někdo z nich?" špitl.

„Jako ňáká z těch ovcí?" zazubil se na něj.

„Ne, já myslel –"

„Jo, jo, já vím, jak jsi to myslel. A abych byl upřímnej, sázel bych na toho řezníka. Ten vypadal, že si dává chlapy k obědu a ani by se na to nemusel nijak extra měnit. Ale na tom, co si myslíme, teď nezáleží. Jestli z toho místa cítíš strach, navrhuju tomu udělat přítrž," řekl a podal Viťovi ruku, aby mu pomohl zpět na nohy.

„Tak dobře. Děkuji," usmál se a společně vyrazili do hlubokého uvulského lesa, který mohl poskytovat útočiště komukoli. I čemukoli.

Tato cesta nepatřila k nijak extra náročným, spíše se celý tento kousek dal považovat za poklidnou procházku, jež má za úkol prodloužit člověku zdraví. A i přestože neměl Denis sebemenší ponětí, kam jejich cesta vlastně míří, tak jejich výpravu ani jednou nezpochybnil. Dle Viťova soustředěného výrazu poznal, že se s každým krokem přibližují k onomu pomyslnému zdroji strachu a tím pádem i k rozluštění celé záhady. Opět se tak chopil role mlčícího spolucestujícího, vyčkávajícího rybáře, který čeká, až jeho kořist zabere.

Lovec a víla ✅Kde žijí příběhy. Začni objevovat