Lovec a víla ✅

10. Očima neviděné

„Dobré ráno!" ozval se Viťo z postele a rozespale se protáhl.

I přestože se jednalo o jejich již druhý den vlkodlačího vyšetřování, cítil se překvapivě odpočatě a uvolněně.

„Ještě je brzo," promluvil k němu Denis, zatímco již něco vyhledával na telefonu. „Měl bys ještě zkusit usnout," dodal, aniž by spustil zrak z displeje.

„Opravdu? Ale co snídaně?" zeptal se ho Viťo s jistou zvědavostí. „Dal bych si hrnek čaje a pak... Pak třeba misku s cereáliemi. Nebo chleba, myslíš, že tady mají taky chleba? A co je lepší? Chleba, nebo cereálie? A můžu si dát obojí?"

„Jasně, jasně, že si můžeš dát obojí," pousmál se Denis.

Ten nevšední zájem o lidské a tolik běžné jídlo ho pobavil. Zdálo se, že i něco tak jednoduchého jako koncept snídaně byl Viťovi až do nedávné doby neznámý a když nad tím tak přemýšlel, dávalo to vcelku smysl. Co také čekat od osoby, která celý svůj život pobývala v komorách a kůlnách? Vždyť jemu by stačilo pár dní a zbláznil by se z toho, zatímco on tam zvládl vydržet... Jak starý vlastně Viťo byl?

„A poté bych to zakončil něčím sladkým," pokračoval Viťo zasněně a pohlédl ke stropu. „Třeba buchtou, nebo tak."

„I to můžeš, ale ještě je vážně moc brzy," zarazil ho. „Snídaně začnou vydávat až za hodinu."

„Aha? No, a co do té doby budeme dělat?"

„Nevím. Odpočívat?"

„Ale já bych si chtěl povídat."

„A co asi teď děláme?"

„Ale počkat!" vyhrkl Viťo a zprudka se narovnal, jako by mu někdo pod zády zapálil matraci.

„Počkat co? Je všechno v pohodě?"

„Ano, ano," zasmál se. „Jen... Asi jsem přišel na to, co můžeme dělat. Počkej mi tu chvilku."

„Nikam se nechystám," ušklíbl se a sledoval, jak se Viťo natahuje pro mikinu, která ležela srovnaná na židli a z jejíž kapsy vytáhl složený papír.

„To je křížovka?" pousmál se Denis.

„Je to z novin, co jsi koupil v Bmunu," vysvětlil.

„Ty jsem ale vyhodil."

„A já je zachránil," zazubil se na něj.

„Ugh, můžeš mi vysvětlit, co tě na těch odpadcích tak moc láká? Kdybys řekl, koupil bych nám nějaký nový."

„Ale já nechci nové," sdělil mu a ochranářsky si přitiskl papír k hrudi. „Mně se líbí tyhle. A hele," dodal a ukázal na křížovku. „Tahle je vážně moc vydařená!"

„Jo? Tak to bychom se na ni měli podívat." Denis odložil telefon na noční stolek, ze kterého sebral obyčejnou tužku. „Tak pojď," pobídl ho a posunul se na posteli, aby mu udělal místo.

Viťo si k němu s úsměvem přisedl a poté se dali do luštění. Denis přitom nevycházel z údivu.

„Na vílu znáš nějak moc vyjmenovaných slov," zasmál se, když dopisoval Viťovu odpověď, která do křížovky sedla jako půllitr do ruky. „Dmýchat, to už jsem dlouho neslyšel," dodal, když jednotlivá písmena usadil do políček, a přitom si dával záležet, aby na křížovku Viťo dobře viděl.

Být levákem představovalo mezi lovci spíše abnormalitu a k potížím s některým náčiním (třeba takové nůžky pro něj stále symbolizovaly osobní peklo) nyní přibyl i jistý nešvar se zacláněním.