Lovec a víla ✅

16. Buch a kop

„Pamatuješ ještě, co jsi mi slíbil?" hlesl Viťo, když za Denisem cupkal do čím dál temnějších hlubin lesa. „Říkal jsi, že mě už nebudeš děsit."

„Taky tě nechci vyděsit," zazubil se na něj a poté se zastavil. „Jen jsem hledal místo na naši poslední aktivitu."

„A tohle má být ono?" zeptal se ho Viťo skepticky.

Ať se díval, jak se díval, viděl jen les. Temný, stinný les. V tu chvíli ho nenapadala žádná aktivita, kterou by bylo lepší provozovat zde, a ne někde na slunném paloučku.

„Tobě se tady snad nelíbí? Vždyť je to jenom lesík," ušklíbl se Denis a zvedl ze země jeden z větších klacíků.

„Proč mi tohle děláš?" pousmál se Viťo. „Je to kvůli tomu, že jsem ti ukázal motýlky?"

„Pravda, ty nafintěný mouchy nemám moc v lásce. Ale ne, vzal jsem tě sem, abych ti pomohl."

„A... s čím přesně?"

„S tvým strachem, přece! Podívej, tohle jsem chtěl udělat už dlouho a dnešek je na to perfektní."

Denis si již předtím pohrával s myšlenkou Viťova tréninku a zážitek z hry o botky ho jen utvrdil v tom, že musí začít co nejdříve. I přestože byl zvyklý mít jej vždy po boku, předpokládal, že ne vždy to bude možné. Někdy se jejich cesty rozejdou, jednou na kratší časový úsek, jindy na delší. Ať již to bude jakkoli, musí být Viťo připravený. Denis si do této chvíle pamatoval scénu v drogerii, kterou mu ztropil ještě před jejich příjezdem do Bmunu. Tehdy si tam koupil své první (a zjevně i poslední) nikotinové náplasti a sehnal tam Viťovi základní hygienické potřeby. I když byl ochotný sdílet s ním leccos, tak hřeben či kartáček na zuby rozhodně nepřipadal v úvahu. V té době však ještě neznal hloubku Viťovy nechuti ke zbraním či čemukoli jim podobnému a dostat ho do prodejny, ve které se nacházely i holící strojky a žiletky, ho stálo překvapivě velké argumentační úsilí. Chybělo jen velice málo a dotáhl by ho tam silou. Klidně i v zubech, hlavně, aby to měl už za sebou.

„Nevezmeš si nůž na máslo," pokračoval Denis. „Odmítáš zbraně, tak co zkusit tohle." Jakmile to dořekl, tak zlomil klacek na dvě části. „Tady. Vezmi si to a řekni mi, na co bys to použil."

„Hmm..." Viťo si oba klacíky důležitě potěžkal. „Myslím, že by se z nich dal postavit docela hezký domeček z mechu. To dělávaly děti v lesíku za knihovnou a moc jim to šlo. Postavíme si taky domeček, Denisi?"

„Tak domečku se ti zachtělo, jo?" pousmál se. „A chápeš, že v tuhle chvíli držíš zbraň?"

Viťo na něj jen vykulil oči.

„Ale... to ne," řekl nakonec, a přitom divoce zavrtěl hlavou. „Vždyť... To jsou jen klacíky!"

„Ale ostré klacíky," zdůraznil Denis. „V klidu bys s nima mohl někomu vypíchnout oko."

„To ne... Tak to já už je nechci. Vezmi si je," sdělil mu s jistou naléhavostí, ale tentokráte zamítavě zavrtěl hlavou Denis.

„Pořád jsou to stejný klacíky a předtím se ti líbily, ne? Domeček a tak. Takže co je špatně?"

„No, ty ostré konce, já... předtím jsem si jich nevšiml."

„Pořád je to materiál na domeček," opáčil Denis.

„Ale..."

„Pravdou je, že v těch správných rukách se zbraní může stát úplně cokoli. Nůž, klacík, to je fuk. A proto jsme vlastně tady. Ty klacky, co držíš, jsou pořád jenom klacky. To v mých rukách se mění na zbraň. Vlastně cokoli v mých rukách se automaticky změní na zbraň, protože jsou to lovecké ruce, rozumíš? A já chci, abys je měl."