Lovec a víla ✅

13. Nehraj si na hrdinu

Tichou, chladnou nocí se ozývalo pouze křupání kamínků pod jejich botami. Nebo spíše jen pod těmi Viťovými. Denis našlapoval takřka neslyšně, dle všeho přesně věděl, kam a jak položit nohu, aby přitom nevydal žádný zvuk, zatímco Viťovi se dařilo vybírat si jen ty nejkřupavější klacíky a zakopávat o všemožné kořeny.

„V pohodě?" zašeptal Denis, když zaslechl další z auvajs-jujks zvuků, které ze sebe Viťo za dobu jejich cesty dokázal vydat.

„Ano-o," hlesl a ohlédl se za dalším kouskem, o který během té chvilky stihl zavadit.

„Nemusíš se tady přizabít o všechny kořeny, co tu jsou," ušklíbl se Denis.

„Já se o to ale nesna–"

Tehdy byl Viťo přerušen táhlým zavytím, ze kterého až běhal mráz po zádech.

„To bude on," zašeptal Denis a ohlédl se směrem k Uvulu. „Zůstaň tady," dodal a zastavil Viťův postup dlaní.

„Počkat... Cože?" vypískl na protest.

„Potřebuju, abys zůstal. Musíš mě krýt, jinak by se ta bestie mohla dostat do města, jasné?"

„Tak d-dobře," polkl. V roztřesených rukách ještě stále držel revolver, se kterým však bez ustání mířil k zemi.

„Fajn," oddychl si Denis. „Zůstaň na místě a kdyby něco: křič."

„Na to se spolehni," hlesl a tehdy noc proťalo další zavytí, které jim bylo opět o něco blíže než všechna předchozí. „Budu křičet jako ještě nikdy v žádném ze svých životů."

„To rád slyším," zazubil se na něj a poté zpozorněl.

Zdálo se, že je jejich cíl již stihl zaměřit. Několik větviček zapraskalo pod vahou něčeho ohromného a Viťo se zděšeně rozhlédl po okolí, snad aby se ujistil, že na ně odněkud nezírají oči šelmy. Na druhé straně Denis, ten si zachoval kamennou tvář a s jistým, byť obezřetným, krokem pokračoval kupředu.

Další zapraskání, tentokráte jen pár metrů od něj. Kolem jen temný les, hustý a neprostupný. Denis provedl další sadu kroků a praskání se pohybovalo společně s ním. Přidávaly se další a další větvičky, lámaly se větve. Vše se zrychlovalo až do chvíle, kdy se ozvalo zasvištění a tehdy sebou Denis trhl. Provedl několik svižných kroků zpět, a to právě včas. Z křoví po jeho boku se za bledé záře měsíce vynořila dlouhá hnědá chlupatá čára, která dolétla na místo, kde ještě před chvílí stál. Denis tak nyní mohl s otevřenou pusou zírat na svého nepřítele, jehož funění by se hlasitostí dalo připodobnit motoru sporťáku. Ještě nikdy neviděl nic tak... enormního. Pokud by někdo vyhledal ve slovníku termín „vlkodlak", jistě by na něj vykoukl obrázek tohoto stvoření.

„Je tohle ta chvíle, kdy mám křičet?" hlesl Viťo a na odpověď se mu dostalo další táhlé zavytí.

„Jen klid, vím, co dělám," zamumlal, zatímco v ruce pevně svíral zbraň a vyčkával.

Denis sledoval, jak se jeho sok pomalu napřimuje, a i když by to nemělo být fyzicky možné, ještě přitom získává na velikosti. Vlkodlakův stín vržený pod jasným měsíčním světlem se přelil přes jeho nyní tak drobnou postavu a ponořil jej do tmy, ovšem Denis při tom pohledu nehnul ani brvou.

Nakonec nezáleží, jak velký je váš nepřítel, pokud znáte jeho slabiny, vyhrajete vždy. A vlkodlaky měl Denis nastudované, nepředpokládal, že by tento mohl být v něčem jiný. Proto jen trpělivě čekal na správnou příležitost k útoku a teprve když mu zvíře odhalilo hruď, tak věděl, že jejich hra dospěla do konce. Přímý, ničím nezastřený pohled na srdce, to představovalo jistotu. Stačil mu jen jeden výstřel. Jeden zásah. Jeden stříbrný náboj a vše skončí. I kdyby se na něj zvíře pokusilo zaútočit, nepochodilo by, Denisovy reflexy byly rychlejší. Výhru tak měl mít jistou, s čím však nepočítal, byla další váha, která mu najednou nalehla na paži.