Lovec a víla ✅

6. Vlku, vlku, vystrč růžky

Když Denis vyšel na ulici, nalezl Viťu, jak sedí na obrubníku před krámkem a zřejmě tam na něj již nějakou chvíli čeká. Z nějakého důvodu však působil sklesle. Sice mu v tu chvíli neviděl do tváře, ale jeho sklopená hlava a hluboký povzdych, který zazněl společně se zvonkem hlásící odchod zákazníka, mluvily dost jasně.

„To už jsi tam skončil?" oslovil ho Denis opatrně a přisedl si k němu. „Jak jsi dopadl?"

„Nijak," zamumlal a pokrčil přitom rameny.

„Jak jako nijak?"

„Ani jeden z těch mužů si tu žádnou zbraň nekoupil. Prý to byli cizáci a... Museli si je sem asi přinést sami. Je mi to líto. Omlouvám se," hlesl.

„Omlouváš? A za co, prosim tě?"

„Že jsem ti víc nepomohl."

„To je v pohodě. Celý tohle místo je jedna velká tajnůstkářská díra," pousmál se, a i Viťovi se po těchto slovech stočily koutky úst nahoru. „No, a řekl ti ten prodavač ještě něco?"

„Ještě mluvil o nějakém Františkovi. Ten se ptal na zbraň, kterou by prý mohl ‚nejlíp skolit vlčka'," řekl, a přitom zlehka zaimitoval mužský hluboký hlas.

„Tak vlčka, jo?" ušklíbl se Denis.

„Ano. A prý nejen tak ledajakého, ale něco ohromného! Ten prodavač říkal, že František své vyprávění přeháněl jako rybář. To zní vážně zvláštně. Opravdu rybáři hodně přehánějí?"

Denis se na moment zamyslel. Když byl malým klukem, brával ho otec na ryby. Sedávali spolu v rozviklané bárce uprostřed jezera obklopeni vodou, lesem, tichem... Ještě stále choval v živé paměti chvíle, kdy zíral na svůj rybářský prut a v očích se mu přitom zračilo očekávání. Už jako malý kluk se naučil trpělivosti, zvládl mlčet a třeba se i celé hodiny nehýbat, aby ryby náhodou nevyplašil. Při tichém čekání si v duchu často počítal příklady. Jen tak, pro radost. Bavilo ho to, možná proto, že to měl vlastně zakázané.

Denisovi bylo šest, když ulovil svou první rybu. Pamatoval si, jak se vodní hladina znenadání zčeřila, vykouzlila několik kruhů a on spatřil, jak se mu na háčku vlní rybka. Jednalo se o bezvýznamnou čudlu, nic moc úlovek. Otec si ji od něj s úsměvem převzal a vhodil zpět do vody, ovšem když se Denis vrátil domů, nezapomněl všem oznámit, že chytil rybu, která byla „taaakhle veliká". Při těch slovech rozpažil ruce, jak jen to dokázal a nezaujatému pozorovateli muselo připadat, že chlapec mluví o velkém žerounovi, zvířeti v mnohém podobnému žralokovi, až na to, že bylo o něco větší a rychlejší než běžný žralok a maso měl tužší.

„Rybáři umí se slovy vážně divy," řekl Denis nakonec, když se vrátil zpět do reality. „Takže ten František si stěžoval na vlka, jo? A kdy přesně?"

„Prý chvíli předtím než... Však víš," polkl.

„No, výborně!" zaradoval se Denis. „Aspoň máme čeho se chytit."

„Opravdu?"

„No, jasně. Podívej se, máme tady chlapíka, který se chvilku před svou smrtí obával vlka a ten ho pak podle všeho dostal. Jenže ejhle! Tady to nekončí, nesmíme zapomenout na dcerku, která po něm nejenže všechno zdědila, ale ještě se hned po jeho smrti provdala. A to za pěknýho grázlíka, co jsem slyšel."

„Myslíš, že v tom má ten dotyčný prsty?"

„No, nevím, co všechno v tom má," ušklíbl se Denis. „A radši to ani nechci vědět. Ale teď je mi jasný, že ti dva mrtví museli být vážně lovci. Ještě si to pro jistotu nechám potvrdit, ale vypadá to, že dostali stejný informace jako my, což je přivedlo pod zem. To je dobrý znamení."