Lovec a víla ✅

17. Večeře

Cesta zpět do penzionu nakonec proběhla bez výraznějších potíží. Po seznámení se s Viťovou silou Denis raději upustil od jakýchkoli pokusů o výcvik a opět se chopil pohodlné role pozorovatele, a ne trpícího lektora. A tak zatímco Viťo pobíhal po trávě a hrál si s brouky, on zadumaně kráčel za ním. Již se blížili k penzionu, když se Denis přistihl, že zpomaluje. Z nějakého důvodu na něj každý sval v těle křičel, ať v chůzi nepokračuje. Ať zastaví. Ať to otočí! Stačilo jen zahlédnout v dáli se rýsující staveníčko a v tu chvíli by si nejraději ukousal nehty na rukách. Něco na tom místě mu zkrátka nesedělo, ten penzion měl nepříjemně povědomou auru, ale on ji zatím ještě nedokázal pojmenovat.

Zdržíme se tu jen na jednu noc, pomyslel si, když vcházeli do domu. Přesto mu ani toto oznámení nedodávalo na jistotě. Vše se může zvrtnout během jedné hodiny. Co hodiny, někdy stačí minuty. Vteřiny! Přesto se nakonec rozhodl, že bude svůj lovecký instinkt ignorovat. Zaplaší to varovné volání podobně jako kdysi strejda Pavel blikající kontrolku „zkontrolujte motor", kvůli čemuž pak všichni tři na několik dní uvízli na kozí farmě.

Do penzionu se vrátili přesně na večeři, a i když se chtěl Viťo vydat rovnou do jídelny, Denis ho zarazil a poslal na pokoj. I přestože Viťo trávil většinu procházky bosky, stejně si dokázal v mezičase zaneřádit tenisky natolik, že kdyby si je na sobě nechal, následovala by ho do jídelny cestička zaschlých bahnitých drtků.

„Zdá se mi to," sdělil mu Denis zamyšleně, zatímco u umyvadla pod proudem vody omýval vrstvu zaschlého bláta z jedné z jeho bot, „nebo jsi vběhl do každé louže, co tam byla k mání?"

„Louže já rád," zazubil se na něj Viťo, čistící vedle něj druhou z tenisek. Ne, že by v tom byl nějak úspěšný. Zatímco Denis měl botu skoro hotovou, on stříkal vodu všude kolem, jen ne na bláto.

„Máš v plánu umýt tu tenisku, nebo rovnou celou koupelnu?" zasmál se Denis, když zaslechl v řadě již několikáté překvapené vypísknutí. Tehdy gejzír vody potřísnil jak blízké zrcadlo, tak i část stropu.

„Omlouvám se," usmál se Viťo. „Je to těžší, než se zdá."

„Je to mytí bot."

„Velice náročné mytí bot," poznamenal a jeho řeč doprovázelo několik dalších stříkanců. „Není to vůbec snadné a... Denisi?" zaváhal. „Proč jsi mokrý?"

„A proč ty suchý?" povzdychl si a promnul si vlasy, aby z nich vyždímal alespoň část vody, kterou na něj Viťo zvládl vyšplíchnout.

„Je to zvláštní, vždyť se jedná o bahno," pokračoval Viťo zamyšleně. „A bahno, to je přeci kamarád. Je plné živin a pomáhá růst!"

„Jestli tu budeme ještě chvíli stát, tak z toho vyrostu akorát já," ušklíbl se Denis, jehož slova doprovázelo zaškrundání v břiše. „Myslím, že to tu můžeme pomalu zabalit," dodal a otřel botu do smetanově zbarveného ručníku, na kterém po něm zůstala slabá šmouha. „Z toho nejhoršího jsi venku, jde se obouvat."

„Provedu!" přikývl Viťo. „Mám ten ručník opět pověsit?" zeptal se, když do něj utřel i svou botku.

V jeho případě byla již šmouha o něco znatelnější.

„Ne, nech ho na zemi. Oni poznají, že je špinavý, a vymění ho. I když... Potom, co jsi s tím teď provedl, by to poznal i slepej," zasmál se. „Jak je možný, že někdo tak pořádkumilnej je zároveň takový bordelář? Vždyť... Jen se na sebe podívej," dodal a zlehka mu promnul tvář.

Viťo si to neuvědomil, ale část bahna se mu při mytí dostala na obličej, kde mu stihla zaschnout a vytvořit drtkavou šmouhu. Teprve když se té špíny dotkly Denisovy prsty a začaly ji opatrně drolit, tak existenci bláta skutečně zaregistroval.