Lovec a víla ✅

12. Vyrážíme!

Ticho potemnělého pokoje penzionu, které bylo přerušováno jen klidným oddychováním, zčistajasna protnulo táhlé zavytí.

„Ale ne!" vyhrkl Viťo a zprudka se posadil na posteli. „Co to bylo?"

„Hmm?" ozval se Denis rozespale. „Asi jenom vlk, spi dál."

„Vlk? To ne. Ó, ne, ne, ne," zadrmolil a vyskočil na nohy, aby odhrnul závěs. „No, sakryš."

„Co sakryš?"

„Víš, jak jsem ti říkal, že je úplněk až zítra?"

„Ano?"

„Tak tuhle zprávu jsem ti měl říct včera."

„Počkej... Co?" zívl Denis, který v tu chvíli nebyl zralý na nějaké počítání.

„Já to trochu popletl. On je ten úplněk už jaksi... teď."

„Cože?!" vyhrkl a natáhl se po zbrani, kterou měl uloženou pod polštářem. „Tak na co ještě čekáš?" obrátil se k Viťovi. „Vyrážíme!"

„A to jako... takhle?" zaváhal, když viděl, že před ním Denis stojí jenom v pyžamu.

„Ugh, netušil jsem, že se musím pro příšery i hezky oblíkat."

„Vážně? A já myslel, že něco podobného budete mít v loveckých pravidlech," pousmál se Viťo, který byl již upravený a čekal u dveří.

„Ne," odsekl, když si přes hlavu přetahoval tričko. „Co já vím, tak můžu jít na vlkodlaka klidně i ve spodkách."

„Ach, tak. To by ho asi pěkně rozhodilo, že?"

„Pak by to byl jen další bod pro nás," řekl, když měl na sobě i kalhoty. „Lepší?" ušklíbl se a poté Viťovi podal náhradní zbraň. Jednalo se o starší revolver, avšak Denis předpokládal, že jejich účelu postačí.

„Víš, že něco takového nikdy nepoužiji," zamumlal Viťo a s jistým odporem se od zbraně odtáhl.

„A ty víš, že tu budu stát tak dlouho, dokud si to nevezmeš," opáčil Denis.

„Ale vždyť já... Nemůžu si vzít ani nůž na máslo, jak bych..."

„Jenže my teď nejdeme mazat housku, ale vlkodlaka!"

„Počkat, ty ho chceš mazat?"

„Vždyť víš, jak to myslím. Vezmi si to, jinak tě do akce nepustím a půjdu na něj sám."

„Ale když..." Viťo chtěl opět protestovat, ale jako by mu v tu chvíli došla slova. „No, tak dobře," hlesl nakonec poraženecky, a revolver si s odporem převzal.

Viťova nevole ještě zesílila, když mu bylo sděleno, že je zbraň nabitá (což sice očekával, přesto jako by mu ten revolver ještě o něco ztěžkl) a též, že nemá pojistku a může tak prakticky kdykoli vystřelit. Přidělenou zbraň tak držel velice opatrně, jako by se jednalo o křehké ptáče, a ne vražedný nástroj. Přitom se tiše modlil, aby někomu omylem nezpůsobil újmu. I když věděl, že i tato složka do života lovce zkrátka patří, tak stále doufal, že se jí nakonec nějakým zázrakem vyhne. Že třeba svého protivníka upovídá do bezvědomí.

A tak se vybaveni železnou vůlí a zbraněmi se stříbrnými náboji vydali na cestu.

***

„Ti lovci byli docela začátečníci," oznámila mu tehdy Vanes, zatímco Viťo ten večer objevoval krásy sprchy. „A to vy jste vlastně taky. Jestli chcete, vyřídím to za vás."