Lovec a víla ✅

4. ... trocha krve?

„Zapomněl jsi tady něco?" zeptal se Viťo v domnění, že se jedná o toho lovce z dřívějška a vzhlédl.

„Zapomněl?" zopakoval po něm tmavovlasý cizinec s úsměvem, který nevěstil nic dobrého. „To ne, ale myslím si, že jsem právě něco zajímavého našel," dodal a při těchto slovech se mu tvář změnila k nepoznání. Jeho hnědé oči zrudly, zorničky se zúžily a v ústech se mu objevila sada tesáků.

Viťo polkl a s pohledem čiré hrůzy sledoval, jak se k němu muž blíží. Upír, problesklo mu hlavou a v tu chvíli byl přesvědčený, že toto stvoření do hospůdky rozhodně nezašlo na pár panáků, aby se dostalo do nálady. Ne, jediným „panákem", po kterém ten upír bažil, byl právě on.

Viťo provedl pár zděšených kroků dozadu, aby si od neznámého muže udržel dostatečnou vzdálenost, jenže poté zády narazil na barový pult. To znamenalo komplikaci, ale vzhledem k tomu, že znal každý kousek hospůdky, tak věděl, že se poblíž nacházel další východ. Stačilo mu jen dostat se k těm dveřím za barem dříve než upír a měl by vyhráno, avšak muž jednal rychle. Vstoupil mu do cesty a než se Viťo nadál, už měl jeho prsty obmotané kolem krku.

„Neskutečný," vydechl jeho směrem slizce a zvedl paži o něco výše, takže Viťo jen bezmocně zatřepotal nohama ve vzduchu. „Když máš strach, tak jsi cítit ještě líp, vílo," ušklíbl se a chřípí se mu při těch slovech rozšířilo, jako by snad ona zmíněná vůně měla představovat nějakou drogu.

„Prosím... pusťte," zachrčel plačtivým tónem a pokusil se oběma rukama povolit mužův stisk, jenže ten byl však tuze pevný na to, aby se s ním dalo něco udělat. Vlastně mu přišlo, že s každým jeho neúspěšným pokusem jen sílí. Nebylo divu, upír měl ruku položenou přímo na jeho krční tepně. Mohl vnímat pohyb krve a cítit tep jeho splašeného srdce. Bylo to jako vzít dítě do cukrárny a místo do fronty ho postavit přímo za pultík, odkud má každou dobrotu na dosah ruky.

Muž s ním bez varování mrštil na zem. Viťo dopadl na podlahu, kde na moment ztratil dech a když se alespoň trochu probral z šoku, pokusil se opět postavit na nohy. Jenže upír byl opět o něco rychlejší. Zaklekl na něj a paže mu zkřížil za hlavou.

„Prosím, p-pane," hlesl Viťo a potáhl přitom nosem. „Ne... Neubližujte mi."

„Neboj se," ušklíbl se a drápy, které se mu objevily v místě nehtů, mu přejel po uslzené tváři, na které zanechal několik lehkých škrábanců. „Já tě jenom ochutnám. Jen maličko, a pak si tě dají i ostatní, ano?"

Po těchto slovech na něj vycenil tesáky a Viťo zprudka zavřel oči. Jeho snaha o komunikaci selhala a on se nedokázal dívat, jak se k němu přibližují ústa, která mohou ukončit jeho život.

„No, tak. Spolupracuj trochu," povzdychl si muž a přitiskl mu tvář na parkety. „Potřebuju přístup k tvému krčku, vílo. Jinak by to nemuselo být vůbec hezký," dodal a druhou rukou mu neurvale natrhl látku košile, kterou měl Viťo uhlazenou a zapnutou až ke krku. Několik knoflíčků při tom náhlém pohybu odpadlo na podlahu a jiné zůstaly viset na tenké nitce stejně jako jeho život.

Viťo tiše potáhl nosem a po tváři mu steklo několik hořkých slz. Levou část obličeje měl téměř bez citu, muž ji tiskl na dřevo podlahy s nezvyklou silou a nyní byla celá přebrnělá, přesto nevzdoroval. Věděl, že něco takového nemá smysl. Oči držel pevně zavřené a ticho přerušovalo jen jeho tlumené popotahování nosem. Nechtěl být upírovi na obtíž, nechtěl ho rušit a v tu chvíli se jen v duchu modlil, aby bylo vše u konce a on mohl začít znovu. Tentokrát to třeba bude jiné.