Lovec a víla ✅

Do třetice všeho krvavého

 „Ahoj, dračice. Neruším?"

Denis se při telefonátu snažil působit sebevědomě a nad věcí, přesto jeho přerývaný dech a znavený hlas pracovaly proti němu.

„Déno?" oslovila ho Vanesa s podivem. „Neuvěřitelné, tak ty mi vážně voláš?"

„Už to tak bude," povzdychl si se skleslým úsměvem.

„A pročpak, smím-li být tak smělá?" nadhodila provokativně. „Protože jestli ses dostal do potíží a voláš kvůli výkupnýmu, tak pláčeš na špatném hrobě. To už těm únoscům spíš zaplatíme, aby si vás nechali."

„Hmm, a ty se divíš, proč nevolám častěji," zamumlal a promnul si uslzené oko. Kdysi tolik běžnou oříškovou barvu duhovky přehlasoval odstín podrážděné rudé a jen samotné mrkání ho nyní nepřirozeně pálilo. „Hele, jsme teď poblíž Retsnomu, a tak mě napadlo... No, jak vám jde to vyšetřování?"

„Nic moc, vlastně mizérie. Podle policie z té vody nikdo nikdy žádná těla nevytáhl. Strejda to tu chce zabalit."

„Vážně? Takže žádní upíři?" podivil se Denis a v tu chvíli jako by mu spadl kámen ze srdce. Nakonec by se do hlavního města přeci jen mohli vydat.

„Ha, tak určitě. Nezapomínej, že ten novinář, co o tom psal, je furt pryč. Dám krk na to, že jde o ty zubatý neřády, co se to snaží zamaskovat."

„No, a co ten váš kontakt na policii? Však víš, ten, co je tak moc koukatelnej," pousmál se Denis.

„Jo, ten? Nedávno jsme spolu byli na kafi, teda... Nedávno mi ukázal vážně důležitou složku k případu," odkašlala si.

„Jak jinak," pokračoval se šibalským úsměvem.

„Nevykládej si to jinak, než to je," napomenula ho Vanesa. „Ale i s jeho pomocí mi přijde, že se nikam nedostáváme. A jestli něco honem rychle nevymyslím, strejda se mi tady na to vykašle a nechá ty sviňáky vyhrát."

„Aha. No, kdybyste chtěli, tak–"

„Jsme ubytovaní v hotelu Ais," skočila mu do řeči. „Levný brloh, co má otevřeno nonstop. Určitě tam bude volný pokoj."

„Mám to brát jako pozvánku?" ušklíbl se.

„Ber to, jak chceš, hlavně tam buď. Teď ještě musíme něco dořešit na stanici, ale až tam skončíme, zajdu za tebou. Pošli mi pak číslo pokoje, jo?"

„Jasně, spolehni se."

„Dobře a ještě... Jsem vážně ráda, žes zavolal," sdělila mu Vanesa na rozloučenou.

„Jo, to já vlastně taky," zamumlal a po tomto telefonátu seskočil zpět na zem.

„Takže?" zeptal se ho Viťo s jistou zvědavostí, když Denis se zamyšleným výrazem usedal za volant.

„No, co by. Jedeme do Retsnomu," odpověděl, avšak jakmile spatřil Viťův rozzářený výraz, cítil ještě potřebu něco dodat. „To ale neznamená, že Vanesa přestala být královnou všech dračic, rozumíme? Musíme být opatrní. Hlavně ty."

„Ano, provedu," přikývl a poté mu věnoval ustaraný pohled. „Nevypadáš vůbec dobře."

„To je od tebe fakt milý."

„Ne, myslím to vážně. Měl by sis odpočinout."

„Nesmysl," odsekl a nastartoval. Přitom si volnou rukou opět protřel podrážděné oko. „Prostě si ze mě to setkání s lidojedy vybralo to nejlepší, to je celý. Až dojedeme do Retsnomu, budu dobrej, uvidíš."