Lovec a víla ✅

2. Rozcvička

Našla ho. Denis nevěděl, jak se za něj tak rychle a nepozorovaně dostala, ale na tom vlastně nezáleželo. To je snad zlý sen.

„Copak, nevidíš mě rád?" zasmála se dívka v kostkované košili, která byla jen o něco menší než on.

„Vanes, já... Nečekal jsem tě tady," zamumlal a vyhodil srolované noviny do blízkého koše

„Však víš, to je součást mýho šarmu," zazubila se na něj a prohrábla si své zrzavé mikádo. „Navíc, takhle se mluví se staršími? Co trocha úcty?" dodala a potáhla si z cigarety. „Co třeba nějaké: ‚Ahoj, Vanes. Jak se máš, Vanes?' Kam se poděla základní slušnost?"

„Co tady děláš?" odsekl Denis a provedl několik otrávených kroků po parkovišti, snad ve snaze se jí alespoň trochu vzdálit. Ne, že by se mu to nějak extra dařilo.

„Skvěle, jdeš rovnou k věci. To jsem na tobě měla vždycky ráda, fakt, že jo. Je to vážně k zulíbání, to ti povím," odfrkla. Cigaretový kouř vyfukovala s jistou zasněností směrem k nebi, které v sobě neslo stejnou modř jako její oči. „Mimochodem, zdá se mi to, nebo tvoje instinkty za tu dobu, co jsi s tou příšerkou, poněkud zrezly? Dostal by tě i zombík," zazubila se na něj.

„Tak proč jsi tady?" povzdychl si a pomalu se vzdával naděje, že na tuto otázku kdy získá odpověď.

„Můžeš si tipnout, něco takovýho není těžký uhádnout. Jsme tu ze stejného důvodu jako ty. Mizející caparti, že jo? Dobrá zpráva, Déno, ta děcka jsou už doma. Živá, zdravá, prostě vcelku. Jsme zkrátka úžasní, vím. Děkovat netřeba."

„To myslíš vážně?"

„Copak jsem ti snad někdy lhala?" nadhodila ukřivděně.

„No... A co třeba tehdy, když jsi mi řekla, že existuje skřítek, který ti za srovnaný oblečení přinese bonbón?"

„To snad ne, pořád se na mě zlobíš?" zasmála se.

„Rovnal jsem ti trička jak idiot!"

„Mohl jsi je rovnat jako normální člověk."

„To nic nemění na tom, že jsi mě tahala za nos."

„To jo, ale zase... Naše skříň ještě nikdy nebyla tak hezky uklizená," zazubila se na něj. „Ale teď je to jiný, vážně nekecám. Jestli mi nevěříš, zeptej se strejdy. Problém tu dělal duch jedný malý holčičky. Odmítala jít za světlem a chtěla si s těma dětma jenom hrát, chuděrka malá," řekla a vytáhla z kapsy džín zapalovač, kterým mu zamávala před obličejem. „Ve zkratce: Jdeš pozdě, Déno. Případ je uzavřen. Její hrátky jsou už u konce a my máme padla. Něco takového by se mělo oslavit, ne?"

„Jo, no, v tom případě si to užijte," zamumlal, považuje celou událost za vyřízenou.

Jakmile to Denis dořekl, otočil se zpět k autu, aby dokončil svůj brilantní plán úniku, jenže to by se do toho nesměl zaplést někdo další. Viťo již zřejmě stihl zaznamenat známou tvář a rozhodl se k nim připojit.

„A heleme se," zasmála se Vanes a její pohled instinktivně sklouzl k zapálené cigaretě. „Kohopak to sem čerti nesou?"

„Ahoj, Vanes," pozdravil ji s nesmělým úsměvem a zamával jí.

„Nazdar, vílo," odfrkla a potáhla si z cigarety.

„Jak se –"

Viťo svou otázku již nedokončil, protože mu Vanesa vyfoukla dávku kouře přímo do tváře a on se takřka ihned rozkuckal.