Lovec a víla ✅

25. Pravá tvář

Při pohledu na policejní auto Viťovi svitla naděje. Možná, že když se ozve, když o sobě dá vědět, tak mu ti lidé pomůžou. Pokud sem přijela policie, tak někdo musí tušit, že se zde odehrává něco zlého. Určitě se na tu hrozbu připravili, a to už by ty upíry mohli porazit. Jen při pomyšlení na to, že by se síla mohla nacházet na jeho straně, se Viťo celý rozzářil. Vážně by mohli vyhrát! Jenže poté jeho pohled padl na doktorku, jejíž výraz v podobě vytřeštěných očí přímo křičel, ať nic nedělá. Ať jen mlčí a vůbec nic nepodniká. To ho zaskočilo, ale vzhledem k tomu, že se zde nacházela delší dobu než on, rozhodl se, že ji poslechne. A tak jen sklopil zrak k zemi a vyčkával.

Dveře od auta bouchly a ke kůlně se blížily něčí kroky. Jedna osoba. Jednalo se o jednu osobu a Viťo při tom zjištění jen ztrápeně zavřel oči.

„Konstantine!" přivítala nově příchozího Sára.

Jmenovaný na její nadšení nereagoval, jen odložil láhev s vodou na stůl a přešel k Viťovi. Zlehka ho vzal za bradu a Viťo jen křečovitě sevřel oční víčka.

„Ta krev není jeho," ušklíbla se Sára, když viděla, s jakým zkoumavým pohledem si Konstantin prohlíží zaschlé šmouhy na jeho tváři.

„To vidím," odpověděl a nechal mu hlavu opět volně klesnout. „Řekl jsem snad jasně, že ho máte zajistit. Ne zmrzačit!" zvýšil hlas a Sára sebou polekaně trhla.

„Ale... Kdybys jenom viděl, co tady prováděl!" bránila se.

„Běž k ostatním a připravte vše potřebné," rozkázal a poté si odstranil několik spadaných vlasů z oka. „Nechoďte sem, dokud vás nezavolám."

„Ale..." Sára se opět chystala k protestu, jenže když spatřila jeho přísný výraz, tak jen rozčileně oddupala ven. Důležitě za sebou zabouchla dveře, avšak třísknout si s nimi nedovolila.

„Dobře, teď se podíváme, jaké škody ti způsobily," obrátil se Konstantin zpět k Viťovi a vytáhl papírový kapesník, který opatrně namokřil vodou z lahve. „Obvykle se takové věci čistí nasliněným prstem. Známý maminkovský tah, ale tohle je o něco příjemnější, nemyslíš?" pousmál se a přiložil mu kapesník na tvář, ze které mu začal smývat lepkavé stopy zaschlé krve a slz.

Konstantin mu při čištění párkrát natočil hlavu, aby na práci lépe viděl, a Viťo plně spolupracoval. Když řekl „nahoru", tak poslušně zvedl bradu. Při pokynu „na stranu" si nechal tvář natočit požadovaným směrem a celkově reagoval velice rychle. Sám však ani jednou nepromluvil a pokud neměl oči zavřené, tak zíral do pryč, daleko od upíra.

„Výborně, to bychom měli," oddychl si Konstantin, když viděl, že je tvář víly opět upravená. „Hmm, ale co to," dodal zamyšleně při pohledu na jeho ústa, ve kterých se tvořily temné bublinky slin smíchaných s něčím dalším. Jemně mu položil prst na spodní ret, jenž stáhl dolů a odhalil tak krví zbarvené zuby. „No, tohle. Ale proč jsi nic neřekl?!" vyhrkl a opět vzal ze stolu láhev s vodou, kterou mu přiložil k ústům. „Napij se, to spláchne tu pachuť. Můžeš to polknout, nebo vyplivnout, to nechám na tobě."

Viťo na jeho pokyn provedl několik rychlých loků. Čerstvá voda představovala vítané osvěžení, ředila tu dráždivou železitost, splachovala ji a on tak nakonec jen přivřel oči a pil. Hltal ty příjemné a životadárné doušky, avšak po chvíli ustal a odvrátil hlavu od lahve.

„Stačilo?" zaváhal Konstantin a pohlédl na nádobu, ve které se nacházelo ještě několik loků. „Vážně?"

Viťo přikývl a pohlédl k opodál zajištěné dívce.