Lovec a víla ✅

22. Rozum a pochoutka

„Pak tedy, Konstantine," usmála se na něj Vanesa. I přestože to nebylo poprvé, kdy ho oslovila křestním jménem, stále ji to bavilo. „Jak tady můj kolega řekl, jsou tu určité nejasnosti. Velice nás trápí ten pohřešovaný novinář, který je narozdíl od těch těl více než skutečný."

„Ano, v tom máte naprostou pravdu. Určitě by vyšetřování prospělo, kdyby se našel. Spousta otázek by tím byla zodpovězena, nicméně..." Konstantinův pohled sklouzl k mobilnímu telefonu, na kterém se objevilo oznámení o příchozím hovoru. „Moc se omlouvám, toto musím vzít. Osobní záležitost, nevadí?"

„Ale samozřejmě, jen si poslužte," pobídl ho Pavel.

„Výtečně, díky," usmál se a vytáhl ze šuplíku tenkou složku. „Zde je vše, co máme k případu s těmi neexistujícími těly i zmizelým novinářem. Obávám se, že tam od té chvíle, co jsme se viděli naposledy," dodal a věnoval Vanese zářivý úsměv, „vůbec nic nepřibylo."

„Kdy jste se vy dva," zašeptal Pavel, ale ona ho jenom pod stolem nenápadně kopla.

„Klidně se na to podívejte, zatímco budu pryč. A pokud se vám při čtení objeví nějaké otázky, rád se je pokusím zodpovědět."

Po těchto slovech Konstantin vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře. Díky ruchu, který vyvolal drb týkající se zatím ještě ničím nepodložené zprávy o lidojedech, měl jistotu, že jeho telefonát nepřiláká nevyžádanou pozornost, přesto se raději rozhlédl kolem a teprve když měl jistotu, že se nikdo nenachází poblíž, rozhodl se hovor přijmout.

„Ano? Tak povídej," oslovil volající.

„Konstantine, no hurá!" ozvala se z druhé strany Sára. „Sakra, proč ti to trvalo tak dlouho?"

„Jsem v práci," odpověděl stroze. „A teď mluv."

„Máme tu vílu."

„No, výborně!" rozzářil se. „Skvělá práce."

„Práce to byla, to jo. Je to totiž pěknej had, víš? Normálně mě kopnul a Lauru málem praštil!"

„Opravdu?" Konstantin nevěřícně nakrčil obočí. „To je na vílu velice nezvyklé."

„JÁ VÍM!" vyhrkla. „Přesně to jsem holkám taky říkala."

„A je to vůbec víla?"

„Určitě. Je to stoprocentní víla a taky pořádnej pošuk."

„Zajímavé. V tom případě nesmíme nic ponechat náhodě, musíme se připravit. Říkal, jak se jmenuje?"

„Co já vím, nějakej Niťo," odfrkla. „Ale neboj, my z něj tu rebelii vymlátíme. Až dorazíš, bude jako beránek."

„Cože? To ne!" vyhrkl. „Ne, ne, ne, nic se mu nesmí stát. Potřebujeme ho v tom nejlepším stavu. Tak hlavně žádné vymlacování, jasné?" zdůraznil.

„Ale..."

„Jasné?" zopakoval příkře.

„Ano," zavrčela. „Jasný."

„Výborně. Hlavně ho pečlivě zajistěte, ať vám neuteče. Pokud je vážně tak divoký, jak říkáš, určitě se o něco pokusí. Nedovolte mu to a taky toho nebožáka zkuste zbytečně netraumatizovat. Jsem tam hned."

***

„Pořád telefonuje?" zeptala se Laura a Gabriela s pohledem upřeným ven jen tiše přikývla.