Lovec a víla ✅

15. Procházka

I přestože Denis doufal, že během jejich pohybu venku na nikoho nebezpečného nenarazí, tak se již po pár minutách domáhal vyšší moci, aby na ně seslala alespoň jednu naštvanou veverku. Chůze přírodou byla k nesnesení, každý strom vypadal naprosto stejně jako ten předchozí a okolí se mu tak velice rychle okoukalo. Nejraději by se vrátil zpět na penzion, jenže nemohl. Ne, když viděl, jak Viťo nadšeně poskakoval kolem a bez ustání mluvil o všem, co se dalo v okolí najít. Pojmenoval mu snad každý strom, každou květinu i každého brouka, kterého spatřil, a přitom si pohrával s poletujícím motýlem, brzy i s jeho parťáky, kteří se kolem nich znenadání objevili.

„Je to tady vážně báječné!" volal, zatímco s motýly capkal kolem Denise, jako by prováděl nějaký druh vílího tance.

„Jo, jo, úplná báseň," zamumlal a pokračoval v zachmuřené chůzi.

„Počkej, podržel bys mi to?" zaprosil a než se Denis nadál, už v rukách držel jeho okopané zelené tenisky, do kterých mu stihl Viťo vecpat i ponožky.

„Co má zase tohle znamenat?" povzdychl si, ale to už Viťo spokojeně hopskal o několik metrů dále. „Hej, na něco jsem se tě ptal, pane Bosá noho!" křikl za ním pobaveně.

„Takhle je to mnohem příjemnější!" zavolal na něj Viťo, zatímco si ještě stále hrál s motýlky. „Všechno je najednou jasnější, víš?" dodal, když k němu opět přitancoval svou hopchůzí. „Zkus to taky, bosky ucítíš úplně jiné napojení!"

„No, tak hlavně dávej bacha, kam šlapeš, jo?" ušklíbl se. „Na některý věci bych se tady vážně nerad napojil."

„Rozumím!" zazubil se na něj a opět provedl několik hopskavých kroků.

„Tak fajn. A jak dlouho tady vlastně... Hej!" vyhrkl, když se mu Viťo připletl pod nohy. „Hele, to takhle blbneš vždycky? Chováš se jako zmatenej králík, nemůžeš si dát na chvilku oraz?"

„Oraz?" zopakoval po něm Viťo s podivem a nechal motýlky, aby se vzdálili. „A co to znamená?"

„Aby sis odpočinul, to je celý," povzdychl si a rozhlédl se po louce. „Lidé obvykle po trávě netancují a už vůbec ne takhle bosý."

„Že ne?" zaváhal. „A co tedy dělají?"

„Co já vím, třeba sedí? Leží? Určitě jsou na místě a nikde nelítaj!"

„Ó, to je skvělý nápad! Hned to zkusím!" zajásal a položil se na záda. „Dělám to správně, Denisi?"

„Co přesně?" zasmál se. „Jestli chceš chytat klíšťata, tak jo, jde ti to výborně!"

„To ležení přeci!" zazubil se na něj. „Ležím v trávě, jsem úplně jako člověk!" oznámil mu s úsměvem od ucha k uchu. „Přidáš se?"

„Eh, já nevím. Tyhle věci mě nikdy moc nebraly."

„Aha, rozumím. V tom případě se zase vydáme na cestu. Cítím, že asi za hodinku cesty by mělo být jezírko."

„Svatá solničko jen to ne," zanaříkal Denis. „Další hodinu ne. Zvlášť když teď opečovávám i tvoje fusky. Tak fajn," povzdychl si a lehl si vedle něj. „Teď jsme jako lidé oba. Spokojený?"

„Ano, je to moc hezké," sdělil mu s úsměvem, zatímco si pohrával s pavoučkem, na kterého stihl mezi stébly narazit. „A teď když nad tím tak přemýšlím," pokračoval, a přitom zamyšleně hleděl na nebe. „Já už tohle ležení v trávě někdy dělal. Někdy... dávno."

„Vážně? No, a s kým?"

„Já ne... nevím," hlesl, a přitom se mu rozslzely oči. „Já si... nepamatuji."