Lovec a víla ✅

Číslo dvě rádo lidi

A tak se stal Uvul opět bezpečným. Denis poskytl novomanželům krabičku s mastí a doplnil ji o návod, jak si mohou přípravek sami vyrobit. Tímto měla Anča jistotu, že znovu nezvlčí a jistě, při úplňku bude mít možná chlupatější nohy než obvykle (a kdoví, jestli to skončí u nohou), ale něco takového pro ni představovalo stále větší komfort než vlastnit čumák a výt na měsíc. Případ uvulského vlkodlaka tak mohl být prohlášen za uzavřený a nastal čas na další cestu.

Viťo opět seděl na místě spolujezdce, hlavu měl opřenou o okénko a byť mu Denis řekl, že se ještě žádný další případ neobjevil, zdálo se, že má jako řidič nějaký určitý cíl. Krajina za okénkem se totiž po nějaké době začala nápadně měnit. Hory mizely a na jejich místo nastupovaly rozkvetlé louky a háje. Při tom prozření se Viťo celý rozzářil. Nalepil se na sklo a sledoval, jak se před ním míhají nejrůznější odstíny zelené.

„Myslel jsem, že bychom si mohli dopřát chvíli volna," řekl Denis, kterému neuniklo, jako moc nadšený se jeho spolucestující jen z pouhého pohledu na okolí stal.

„A jedeme na nějaké... určité místo?" zeptal se ho Viťo s jistou zvědavostí.

„No, určitý. Trochu jsem hledal na netu a objevil jsem místo, kde prý mají ty nejlepší hranolky v celým Gnosu."

„Tak HRANOLKY?!" vypískl jako nadšená fanynka a Denis si se syknutím zakryl ucho.

„Ale jak jsi věděl, že bych chtěl ochutnat taky hranolky?" vyzvídal Viťo s o něco tišším tónem.

Nikdy předtím o tomto jídle nemluvil, ale pravdou zůstávalo, že ze všech lidských pokrmů ho právě hranolky fascinovaly asi nejvíce. Smažené hrany z brambor, tak zlatavé a křupavé! V jeho očích se jednalo o jeden z nejlepšejších objevů lidstva.

„To jsem taky nevěděl," zazubil se na něj Denis. „Jen jsem si všiml tvýho zájmu o lidskou kuchyni a tohle mi přišlo jako, no, dobrý nápad. Ale bacha," dodal vážným tónem. „Nevím, jak jsou tady na tom s upíry, takže musíme být vážně opatrní. Sjeli jsme z hor a jsme tak nepříjemně blízko Retsnomu. Vanes říkala, že tam prošetřují možnou upíří záležitost a kdoví, jestli ty pijavice nezabloudí i tímhle směrem. Takže měj oči na stopkách, jo? Sice se tu nezdržíme moc dlouho, ale i tak. Bezpečnost především. A mobil měj pořád při sobě."

„Ano, provedu," zazubil se na něj Viťo a znovu se nalepil na okno.

Když dojeli až k penzionu v podobě útulného domku, tak Viťovo nadšení nezmizelo, možná ještě vzrostlo, ale Denis v tu chvíli trpěl. Žádný signál, pomyslel si mrzutě při pohledu na telefon. Ten dům se nacházel uprostřed ničeho. Ničeho! Všude jen rozkvetlé louky a stromy. Jen ty pitomé stromy! Snad to jídlo bude stát za to, pomyslel si trpce, když vešli dovnitř. Denis se chystal projít kolem recepce rovnou do jídelny, která byla otevřená všem nehledě na to, zda zde byli ubytovaní, či ne, ale Viťo ho zatáhl za rukáv a s prosebnýma očima se zeptal na něco vážně... zvrhlého. Alespoň tak by to Denis nazval. Jako zvrhlost.

„Nemohli bychom tady přespat?" hlesl a upřel na něj prosebný pohled.

„Přespat?!" vyhrkl. „Ale vždyť tady nic není!"

„Prosím," řekl a jeho štěněčí pohled při těch slovech ještě zesílil. „Aspoň na jednu noc. Jen na jednu noc. Je tady vážně moc hezky."

„Ne, ne, ne, to vážně ne," odmítl ho, ale Viťo na něj zíral se stále stejnýma prosebnýma očičkama.

„Ne," zopakoval, ale na jeho tváři již začal hrát lehký úsměv.