Wenclair ~oneshots~ /Cz

Anytime, my love

Požadavek na díl od Dragondu15 děkuju moc♡.
-----------------------------

Wednesday's view

Procházely jsme s Enid školní chodbou a mířily na pokoj, jelikož už jsme měli volno. Dnešní den nebyl úplně perfektní a byla jsem z něho už docela podrážděná, takže jsem se těšila, až budeme s En samy.

,,Wednesday!" zastavil mě hlas, který jsem zrovna v tuto chvíli slyšet nepotřebovala. Otočila jsem se na Xaviera a povzdechla si. ,,Co je?"

,,Už si mi několikrát slíbila, že půjdeme ven. Takže dneska?" zeptal se na tu stejnou otázku, kterou mě otravoval snad každý den. Už mi to lezlo na nervy, ale jelikož jsme náš vztah s Enid zatím držely v tajnosti, nemohla jsem mu to říct. Proto jsem vymýšlela všelijaké výmluvy, proč nemůžu. Ale dneska jsem na vlídnou reakci neměla náladu.

,,Ne, dneska ne," odsekla jsem a mírně jsem se zamračila. ,,Zase? Přesnĕ z toho důvodu nemáš kamarády, neumíš se k nim chovat a jsi sobecká," zvýšil trochu hlas a rozhodil rukama. ,,Tak už mě nech být! Nechci s tebou nikam a nechci s tebou nic víc než kamarádství!" zařvala jsem a zatla ruce v pěst, abych se udržela. ,,Fajn! Snažil jsem se ale nezasloužíš si to!" zařval nazpátek. Chtěla jsem něco odpovědět, ale ztratila jsem slova.

,,Xaviere dost! Nech ji být, není její problém že se nedokážeš smířit s tím, že tě nechce. A máš pravdu, zaslouží si něco lepšího," vložila se do toho Enid a ochranářsky si stoupla předemě.

Xavier na mě hodil poslední pohled a odešel pryč. Zkousla jsem si ret, když mé oči zaplavily slzy. Hned jsem je ale  zahnala a v tu chvíli se na mě Enid otočila.

,,Debil, neber jeho slova vážně," chytla mou ruku do obou jejich a okamžitě jsem ucíta teplo, které z nich vycházelo. ,,Jsem v pohodě," odpověděla jsem bez emocí a tím se snažila přemluvit i mou hlavu, že v pohodě jsem.

,,Pojď na pokoj, ať máme soukromí," pousmála se na mě Enid a přesunuly jsme se na pokoj. Jelikož si byla En vědoma toho, jak moc nemám ráda barvy, lehly jsme si na mou postel vedle sebe.

,,Nechtěla jsem se s ním rozhádat, ale už prostě nesnesu to jeho neustálé zvaní na rande a balení," promluvila jsem a mírně se zamračila. Možná to bylo nad tím, jak jsem byla naštvaná na jeho vlezlost, a nebo nad tím, že jsem byla naštvaná na sebe. ,,Musí pochopit, že nemá šanci, teď je naštvaný, ale časem ho to přejde, uvidíš," uklidňovala mě En a hladila ve vlasech. Měla pravdu. Asi oba potřebujeme čas, než zase spolu promluvíme. En mě pevně objímala, jakoby mě chránila před okolním světem a stále si hrála s mými vlasy.

Byl zvláštní pocit, když tentokrát se o mě starala Enid. Bylo to totiž poprvé, co jsem nechala emoce, aby mě ovládly. Věděla jsem, že toto byla jedna z mála situací, která mĕ dokáže porazit. Ale byla jsem Enid vděčná, jak se zachovala i přesto, že toto řešit nikdy nemusela. Potřebovala jsem jí. Potřebovala jsem jí cítit u sebe, slyšet její hlas, cítit její doteky. Jedině ona mohla dokázat zlepšit náladu.

Potřebovala jsem zaměstnat mozek něčím jiným, než přemýšlením na to, co se stalo, a tak jsem se natáhla k Enid a políbila ji. Překvapilo mě, když se hned chytla a zareagovala prodloužením polibku.

Vylezla si obkročmo nademě a rukou mi vjela pod tričko. V ten moment všechny mé současné myšlenky vystřídaly myšlenky jen na její teplou dlaň, sladké rty a pramínky vlasů, které mě šimraly na obličeji.

Naše rty byly stále spojené a neplánovaly se odpojit. Mé ruce se přesunuly na zadek Enid a přitáhly ji blíže, i když už to snad ani nešlo. Mezi líbáním mi Enid zvládla sundat košili a polibkama se přesunula přes krk, klíční kost a hrudník až na břicho. V mém břiše se rozlil pocit, jako by se tam nekonečno motýlů rozletělo a šimralo mě v něm. Po chvilce se zase vrátila k mým rtům.

Tahle chvilka mi naprosto stačila k tomu, aby se ve mně probudila touha po Enid. Chytla jsem jí za pas a přetočila nás tak, že tentokrát byla ona podemnou. Košile jí taky dlouho nevydržela na těle a hned letěla k té mojí na zem. Nejprve jsem celé tělo prozkoumala jednou rukou, než jsem se dostala až pod její sukni. Potřebovala jsem slyšet její hlas, potřebovala jsem JI.

Prsty jsem se začala věnovat jejímu nejcitlivějšímu místu. Pokojem se rozléhaly vzdychy, než jsem En utišila svými rty. Na zádech jsem ucítila drápky, které za sebou zanechávaly jemné škrábance. Milovala jsem to.

Enid se s posledním výkřikem uvolnila a se zavřenýma očima vydýchávala poslední okamžiky. Ruku jsem vytáhla, ale zůstala jsem klečet nad En. Po chvilce otevřela oči a usmála se na mě svým sladkým úsměvem. Usmála jsem se taky. Protože i kdybych nechtěla, její úsměv by mě k tomu donutil.

Opřela jsem se jednou rukou vedle její hlavy a druhou jí palcem přejela po spodním rtu. ,,Neublížila jsem ti?" zeptala se starostlivě Enid a zvedla ruku se stále vystrčenýma drápkama. ,,Nezapomeň, že mám ráda bolest, obzvlášť tuhle," mrkla jsem na ní a její tvář se okamžitě zbarvila do rudé barvy. ,,Jsi sladká, když se červenáš," dala jsem jí pusu na nos a lehla si vedle ní.

Ani jedna jsme se neobtěžovaly s oblíkáním, a jen jsme tiše ležely vedle sebe v objetí. ,,Děkuju za rozptýlení," promluvila jsem a chytla Enid za ruku. ,,To já děkuju za..uspokojení," zaculila se Eny. ,,Kdykoliv moje lásko," mrkla jsem na ni a dala jí pusu na čelo.

Myšlenky na Xaviera byly pryč. Teď celé místo v mé hlavě zabralo vlče ležící vedle mě. Protože má láska k ní byla silnější, než myšlenky na cokoliv jiného. Jen její přítomnost stačila k tomu, aby se svět obrátil k lepšímu. A za to jsem jí byla vděčná.

Není to asi úplně podle představ, ale nic jiného mě nenapadlo :/
I tak doufám, že se líbí <3

~Vea♡