Wenclair ~oneshots~ /Cz

I'll never forget you

Děkuju Adrien_Danny a Dragondu15 za tento veliký nápad, který nekončí jednou kapitolou, můžete se těšit na pokračování <3

Enid's view

Když jsem na tuto školu nastupovala, připadaly mi 4 roky jako věčnost. Jenže teď, když mě čeká poslední den, si uvědomuju, jak rychle to uteklo. Každá vzpomínka, každá událost, každý nový člověk urychlil můj čas strávený na této škole. Hlavně Wednesday, se kterou jsem začala chodit už na konci prváku.

Ano, možná se tady stala i spousta špatných věcí, které bych už rozhodně znovu zažít nechtěla, ale i díky tomu jsem mohla poznat opravdové štěstí, a taky následně všechny ty hezké věci dokázaly přebít jakoukoliv špatnou.

No a teď, teď už se blíží konec. Dneska se už jen dobalím, rozloučím se všema a večer pro mě přijede táta. Bude mi to tady chybět. Ale čeho se bojím nejvíce? Jak to bude mezi mnou a Wednesday nadále.

-----------

,,Budeme si psát jo? A někdy se musíme všichni sejít, budete mi chybět," hned co jsem to dořekla jsem se objala s Yoko, Biancou a Divinou a utřela si slzu, co mi tekla po tváři. ,,Ježiš já tak nenávidím loučení, asi vám hned zavolám jak dojedu domů," pozasmála se Yoko se slzama v očích. ,,Napište hlavně, jak se vám bude líbit na výšce, a jakoukoliv novinku, vytvořila jsem skupinu," usmála se Divina a otřela si opatrně oči, aby si nesmazala linky. Ještě jsme se naposledy objaly, a pak už mě tlačil čas. Chtěla jsem si ho totiž nechat co nejvíce na Wednesday.

Na chodbě jsem narazila na Ajaxe, který se bavil s Xavierem. ,,Tak se mějte a někdy se ozvěte," usmála jsem se na ně. ,,Jasný, ať se ti daří," objali jsme se s Ajaxem. ,,A ať se ti daří s Wednesday," dodal v objetí, nad čímž jsem se pousmála. Byla jsem ráda, že se nakonec smířit s tím, že my dva spolu prostě nebudeme, a dokonce nám to s Wednesday začal přát a pomáhat mi se vším. S Xavierem jsme si jen mávli na rozloučenou, jelikož jsme si zas tak moc nerozuměli. Ani jsem asi nechtěla vědět, jak moc už mám zarudlé oči. Už jsem měla za sebou všechny mé kamarády a teď jsem zamířila zpátky na pokoj.

Wednesday si zrovna balila psací stroj, ale jakmile uslyšela dveře, otočila se na mě. Sledovala mě po celou dobu, co jsem šla k ní. ,,Jak to teď bude mezi námi? Vztah na dálku zvládneme, ne? Budeme za sebou jezdit co nejvíce to půjde," přešla jsem těsně před Wednesday a chytla ji za obě ruce. Na tváři jsem měla úsměv plný naděje, ale zároveň strachu. Strach ve mě začal vzrůstat, když si Wed nervózně skousla ret. ,,En, můžeme si promluvit?" ukázala na postel. Srdce se mi rozbušilo neskutečnou rychlostí a tak silně, až jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi. Váhavě jsem přikývla a sedla si vedle Wednesday.

,,Miluju tě, víc než jsem kdy koho milovala, ale...myslím, že už by to dále nefungovalo," koukala mi do očí a pohrávala si se svými prsty. ,,Ne počkej, zvládneme to, uvidíš," začala jsem vrtět hlavou a zamrkávat novou várku slz. Myslela jsem, že už jsem vybrečela za dnešek všechny mé slzy, ale vypadalo to, že jich ještě zbylo více, než dost.

,,Každá teď budeme mít novou část života, poznáš nové lidi, budeš v nové škole, nechci, ať si omezená vztahem, ve kterém nic nebudeš zažívat. Třeba nás zase někdy dá osud dohromady, ale teď prosím zkus začít znovu, nezávislá a připravená na cokoliv nového," Wednesday měla pohled stále upřený do mých očí, které už byly celé zalité novýma a novýma slzama.

,,Nikdy na tebe nezapomenu Enid Sinclair," šeptla ještě, než se zvedla, popadla své věci a vytratila se. Vytratila se z pokoje, z mého dohledu, z mého života. Ale věděla jsem, že v mém srdci zůstane už navždy. Bolelo to tak hrozně moc. Jako by mi někdo bodal přímo do srdce. Ale zároveň jsem někde uvnitř sebe věděla, že to tak má být. Budeme každá zažívat něco nového, a být upnutá na někoho, s kým se nemůžeš vídat, by bylo ještě těžší, než to ukončit.

Až když mi po několika minutách zapípala zpráva na mobilu od táty, že už je tady, zvedla jsem se a dala si na záda batoh, do jedné ruky tašku a do druhé kufr, a naposledy se rozhlédla po pokoji, který už byl prázdný, jako když jsem sem poprvé přijela. Vzpomněla jsem si na den, kdy tady přijela Wednesday a zaplnila prázdnou půlku pokoje. I když byly začátky těžké, později jsem pochopila, že lepší spolubydlící si už nemůžu ani přát. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela za sebou dveře. Před budovou už na mě čekal táta, se kterým jsem se pevně objala.

,,Enid," ozval se za mnou hlas ředitelky. ,,Počkám u auta," usmál se na mě táta, vzal mi věci a zmizel za rohem budovy. Otočila jsem se zpátky na paní Weems. ,,Přeju ti hodně štěstí do života, Enid," podala mi ruku na rozloučení, kterou jsem s tichým "děkuju, Vám taky" příjmula. Pak už jsem se naposledy rozhlédla po areálu, kde ještě pobíhali studenti, učitelé i rodiče, a zamířila k autu.

Opřela jsem si hlavu o okínko a koukala se ven, jak se krajina kolem nás dává pomalu do pohybu. Nahmatala jsem si na krku řetízek s tlapkou, který jsem před dvěma lety dostala od Wednesday k narozeninám, pevně ho semkla v dlani a sledovala, jak mi Nevermore mizí z dohledu.

Nechávala jsem za sebou kus mého života. Následovala nová etapa, s novýma lidma, novýma zážitkama, ale bez Wednesday. Přišlo mi, jako bych v Nevermore nechávala kus mého srdce. Kus srdce, který patřil všem lidem, které jsem zde poznala. A ještě větší kus srdce, který jsem věnovala Wednesday. Teď už mi po ní zbyly pouhé vzpomínky, zlomené srdce a přívěsek s tlapkou ve tvaru srdíčka.

Ano ano, je to smutná část, ale jinak bohužel rozchod Wenclair udělat nešel, než smutně :(
Tato jednodílovka bude mít pokračování, ale uvidím jestli hned v další části, nebo jestli mezi to nacpu ještě jinou...
Jinak kdyby vás napadlo ještě něco, co by se tady mohlo objevit, dejte vědět ^^
Mějte se krásně <3

~Vea♡