Wenclair ~oneshots~ /Cz

Don't leave me alone... #1

Wednesday's view

Bylo září, nový školní rok, a abych pravdu řekla, docela jsem se na něho těšila. Vzhledem k událostem, co se udály minulý školní rok jsem doufala, že se opět najde něco dobrodružného.

Pokud šlo o Enid, nebyly jsme celé prázdniny v kontaktu, ale i tak jsem si na ni občas vzpomněla. Přecejenom mi zachránila život, že ano.

Už jsem si vybalovala poslední věc z kufru, když se dveře otevřely a slyšela jsem kroky mířící na druhou stranu pokoje. ,,Ahoj Wed," ozvalo se slabým hlasem. Možná jsem Enid neviděla a neslyšela 2 měsíce, ale pamatuju si, že její hlas rozhodně nezněl tak sklesle a bez energie.

,,Ahoj Enid," otočila jsem se na mou spolubydlící a strnula v pohybu. Místo věčně veselé a energické Enid jsem viděla unavenou, skleslou a hubenou postavu s potlačovaným úsměvem na rtech.

,,Bože můj co se stalo?" vysoukala jsem ze sebe a nemohla odtrhnout pohled od prázdných očí. ,,Nic, neměj starost," pousmála se a začala si vybalovat oblečení na postel. ,,Enid," přešla jsem těsně k ní a prstem jí zvedla bradu, aby se na mě podívala.

Enid's view

Zadívala jsem se do jejích černých očí a pak odtrhla pohled. Nemůžu jí říct pravdu. Alespoň ne celou. To, že jsem se každou noc budila celá zpocená a vystrašená z noční můry zobrazující útok Tylera, to by ještě šlo. Ale to, že jsem celé léto měla v hlavě pouze ji, že mě celé dny doprovázely myšlenky, že ji stejně nikdy mít nemůžu, ani to, jaká byla reakce matky na moje svěření o mé orientaci, to se dozvědět nesmí.

,,En, koukni na mě," ozval se klidný hlas mé spolubydlící. Zněl něžně, né tak bez emocí, jako vždycky.

Znovu jsem se pohledem setkala s černýma očima a rozbušilo se mi srdce. ,,Jen...trochu problémy v rodině a jsem unavená," skousla jsem si ret. Nelhala jsem, jen jsem neřekla celou pravdu. A Wednesday to věděla.

,,Kdyby sis o tom chtěla promluvit později, stačí říct, hm?" pustila mou bradu a okamžitě jsem ucítila, jak mě opouští příjemný teplý pocit, jako by si ho Wed brala s sebou. Přikývla jsem.

------

Wednesday's view

Bylo 11 hodin v noci a tak jsem už ležela v posteli a četla jsem si knihu. Enid už taky ležela a ještě koukala do mobilu, ale poznala jsem, že už je unavená. Každým okamžikem jsem obracela pohled z knihy na mou spolubydlící a za chvíli jsem ji viděla už se zavřenýma očima, jak objímala plyšáka a usínala.

Potichu jsem zhasla lampičku, odložila knihu a začala usínat taky. Netrvalo mi to dlouho, jelikož to byl náročný den a zítra bude poslední den před školou.

,,Wednesday!" probudilo mě volání mého jména. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se neozývá v mém snu, ale od Enid. Prudce jsem se posadila a rožla lampičku.

Myslela jsem, že je En vzhůru, ale měla zavřené oči a vrtěla se v posteli. ,,Enid," přešla jsem k ní a zatřepala s ní. Zběsile otevřela oči a sedla si.

,,Byl to jen sen, už je to dobrý, jsem tady," vlídně jsem promluvila na Enid, která byla celá zpocená a měla vyděšený výraz v obličeji.

,,Co se ti zdálo? Zdá se ti ten sen často? Proto nejsi vyspaná?" zaplavila jsem ji otázkama a pohladila ji jemně po ruce. ,,Zase se to opakovalo, byly jsme v lese a já se nestihla včas přeměnit a Tyler tě zabil," fňukla Enid a otřela si oči. ,,Zdá se mi to pořád dokola, nejde to odvrátit".

Bylo mi Enid děsně líto. Představovala jsem si ji v takovém stavu skoro každou noc, jak sedí sama v pokoji a bojí se znovu zavřít oči.

Zničeho nic jsem ucítila něčí dotek. Nesnáším doteky. Ale tohle...bylo to něco jiného. Enid měla položenou hlavu na mém rameni a byla těsně u mě.

,,Prosím, nechoď pryč," zamumlala a v jejim hlase jsem slyšela, jak pomalu usíná. Nevím, proč jsem se neodtáhla, proč jsem ji neodstrčila, nebo proč jsem neřekla ne, ale lehla jsem si na její postel a jemně ji objala a nechala u sebe. Vycházelo z ní příjemné teplo a ani né po pár minutách jsem ji slyšela pomalu oddechovat.

Rozhodla jsem se ještě chvíli zůstat vzhůru. Nemohla jsem v klidu usnout, dokud jsem si nebyla jistá, že se to nebude opakovat. Až po půl hodině jsem v klidu mohla zavřít oči. Ale nezůstala jsem v klidu dlouho. Zmocnily se mě mé myšlenky. Věděla jsem, že mi En nechce říct ještě něco. Z nějakého důvodu jsem to vědět nemohla.

Další povídka ze série "píšu bez přemýšlení přímo z hlavy" :D
Měli byste zájem o druhý díl, nebo to mám nechat otevřené? ;)
Snad se vám aspoň trochu líbí a zkusím co nejdříve vydat další <3

~Vea♡