Neprávem zajatí [DOKONČENO]

50. Představení končí

Záchranka měla dorazit za pár minut.
Retny se už nějakou dobu pokoušela vylomit dveře, které jí bránily v postupu ven. Nešlo jí to.
Snažila se soustředit, ale stres, který ji ovládal posledních několik dní, týdnů, nebo přesněji měsíců jí to nedovoloval. Zároveň jí bylo jasné, že jí holky potřebují. Musela se k nim dostat a pomoc jim. Pokud ne, zklame je.
Po několika neúspěšných pokusech se posadila na zem a začala uvažovat.
Mohla by chytnout jeden z těžkých kamenů, které se nikdo neobtěžoval uklidit. Pak by s ním dveře vyrazila.
Zdálo se jí to jako dobrý nápad. Pak jí ale došlo, že když tu ostatní byli uvězněni a pak se dostali ven, musí tu být i jiná možnost. A ve chvíli, kdy jí to napadlo, tu možnost uviděla.
Nenápadně pootevřená kočičí dvířka, rozšířené dost na to, aby se jimi protáhl i prostorově výraznější člověk.
Retny se rázně přikrčila, dvířka otevřela a protáhla se jimi ven. Chvíli měla chuť se začít radovat, ale v tu chvíli jí těsně kolem hlavy prolétla kulka. Rychle se vyhla a skočila mezi keříky. Došlo jí, že radovat se tady a teď by bylo krajně nebezpečné.
Otevřenou branou, kudy vběhli policisti, se právě přiřítila sanitka. Retny se chtěla úlevou zasmát. Vyběhla z úkrytu ven a okamžitě spatřila ležící Melany. Přiběhla k ní a ihned si k ní sedla. "Melany! Melany, řekni něco!" Přemáhalo jí zoufalství, třásla s ní a její ústa stále opakovala tichou prosbu. Melany ztěžka otevřela oči a podívala se do těch jejích.
"Dýchej." Poradila Retny.
"Nic mi není." Odpověděla Melany naštvaně. Retny mlčela. Krev, která vycházela z místa jen kousek pod srdcem byla karmínově červená. Rychle zvedla hlavu. No tak, Harry, dělej, blesklo jí hlavou a doufala, že už není příliš pozdě.
Záchranka se smykem zastavila u nich. Retny se ohlédla a pohled jí zůstal na dosud nezraněné Ferraire s Armeou.
"Co se stalo?" Zeptala se.
"Trefili ji. Bertanea tady má... já vlastně nevím co to je." Pokrčila Ferraire rameny.
"Kde jsou ostatní?" Zeptala se Retny.
"Já nevím, ale Bonety je mrtvá." Odpověděla Armea. Retny se zmohla jen na povytažené obočí. Tyhle informace nevěděla. Nikdy neměla Bonety příliš v lásce, ale rozhodně jí nepřála smrt.
Ze sanitky vyšla nějaká žena, ve věku kolem 30 let. Mávala kolem sebe rukama. "No tak kde je, nemáme čas!" Ječela, až jí hlas přeskočil. Harry vyšel ze záchranky hned za ní.
#
"To je skutečně dobrý nápad, Gerarde. Hned jak ho uvidím, zabiju ho." Pochvalovala si Bertanea Gerardův plán. Seděla v tanku a spokojeně se rozhlížela všude kolem. Náhodné výstřely jí občas proletěly kolem hlavy, Bertanea tomu ovšem nevěnovala pozornost. Gerard se rozhlédl a pohled mu utkvěl na Regim, který se mu zase hned ztratil z dohledu mezi stromy. Uvědomil si, že Bertanea na něj opět mluví.
"Chci abys Toreu... to je ta na vozíku.... zavřel do té její kanceláře. A Retny taky, pokud ji najdeš." Poručila.
"Hned." Kývl Gerard, ale věděl, že ještě před tímto úkolem se vypořádá s někým jiným. "Jen co splním svůj slib." Zamumlal si víceméně sám k sobě a nabral směr, kde mu zmizel Regi.
#
Kyra vzala Bonety a opatrně ji položila na trávu, kde ji hodlala zanechat. Pak vběhla otevřenou branou opět dovnitř a rozhlédla se.
Bertanea burácela z tanku nějaké pokyny. Policisti se snažili vyhýbat se kulkám, ale byli na tom bídně.
Kyra spatřila na zemi zbraň. Chytla pistol a nabila ji. Běžela směrem k policistům, připravená postavit se na jejich stranu. Doufala, že Armea, Ferraire a Melany využijí tuto příležitost k útěku.
#
"No tak, vytáhněte ty nosítka!" Kvílení pomocné sestry, která vyskočila ze sanitky, Retny na nervech moc nepřidalo. Zároveň jí bylo jasné, že pokud sebou nepohnou, Melany zemře.
Dva další záchranáři vytahovali nosítka až mučivě pomalu.
"Pohněte sebou!" Řval Harry a jako jediný se pokoušel Melany pomoc už teď. Snažil se zastavit krvácení.
Ve chvíli, kdy byla pozornost všech upřená na Melany, Armea strkla do Ferraire. "Vím, jak odsud utečem." Zašeptala neslyšně s ústy centimetr od jejího ucha. Ferraire se na ni podívala. Armea ukázala na sanitku a Ferraire pochopila.
"Jdi první." Zašeptala Armea.
Ferraire nepozorovaně prošla kolem záchranářů a neomylně se dostávala k sanitce, jako by byla sama záchranář. Pomalu vystoupala dovnitř a rychle se ukryla pod sedadlem.
Armea ji chtěla následovat, ale v tu chvíli už byla Melany na nosítkách a odváděli ji dovnitř. Armea na chvíli nevěděla, co teď udělá. Ferraire tam bude sama zablokovaná, ale za půl hodiny se dostane ven. Pokud se Armee nepodaří nastoupit, takové štěstí mít nebude. Bude kličkovat mezi kulkama k otevřené bráně a byla 90% pravděpodobnost, že to nedokáže.
Naději na úspěch ji umožnila překvapivě právě smrt pomocné sestry. Jedna z kulek ji totiž zasáhla přímo do hlavy a ona se sesula na zem, okamžitě mrtvá. Armea věděla, že lepší příležitost nebude. Ve chvíli, kdy se všichni zděšeně dívali na mrtvou záchranářku, ona proklouzla dovnitř, proběhla kolem Melany a rychle vklouzla k Ferraire pod sedadlo.
Byla šťastná, když si uvědomila, že plán se vydařil. S Ferraire si plácla. Podívala se jí do očí. I Ferraire dávala trochu najevo své překvapení, když ji došlo, že zbývá možná jen pár chvil k svobodnému životu. Bylo to neuvěřitelné. Po těch všech dnech...
Naprosto vykolejený Harry zíral na svou mrtvou kolegyni. Ne že by jí měl nějak extra rád, ale konečně naplno pochopil, jak je to tu nebezpečné. Podíval se na Retny a její výraz tváře mu prozradil, že takové je to tu pořád.
"Bude v pořádku." Dostal ze sebe. Retny kývla hlavou. "Děkuju." Usmála se. V tom úsměvu bylo více než jen dík. Harry se k ní přiblížil a věděl, že ona je jediná holka, kterou kdy bude chtít. Nedokázal se ovládnout a políbil ji.
#
Park vyběhl ven a rozhlédl se. Nebylo mu úplně jasné, co se tu vlastně děje a hodlal to zjistit. Přejel pohledem Bertaneu v tanku, policisty, záchranku a.. Retny! Okamžitě se rozběhl k ní, ale nečekaný polibek toho záchranáře ho přinutil zastavit se. Jak je možné, že nějaký záchranář líbá Retny?!
Kdyby nezaváhal, Bertanea by si ho nejspíš vůbec nevšimla. Teď ho ovšem viděla a okamžitě na něj nasměrovala hlaveň tanku. Vystřelila.
Trefila ho do zad, ale rána pokračovala až přes břicho zas ven. Park se svalil na zem. Už neviděl a nikdy nezjistí, že se Retny od toho záchranáře téměř okamžitě odtáhla a odvrátila hlavu.
Umírajícího Parka si však všimla Charlotte, která ho vždycky milovala a okamžitě se rozběhla k němu.
#
Když pan Merlon spatřil, že Bertanea otáčí tank a koho chce zabít, okamžitě se rozhodl jí v tom zabránit.
Rozběhl se směrem k ní, ale nebyl dost rychlý na to, aby to stihl. Bertanea stačila vystřelit a její sloužící Parkubar, který jim ve skutečnosti pomáhal se postřelený svalil k zemi.
Bertanea neměla příliš času se ze svého úspěchu radovat. Pan Merlon po ní totiž skočil a síla skoku ji odmrštila z tanku na zem.
Opustit bezpečné prostředí tanku byla pro Bertaneu otázka života a smrti. Nebyla chráněná a dostala strach. Pan Merlon jí vrazil, prostě jen tak. Na to Bertanea nebyla zvyklá.
"To bylo za Celes!" Zasípal pan Merlon. Mezi jednotlivými ranami mluvil dál. "Kdybych měl tu možnost napsat o tomhle knížku, víte jak by se jmenovala?!" Odmlčel se, i když bylo jasné, že si odpoví sám. "Neprávem zajatí!" Vyštěkl. Co by na to Bertanea řekla se ovšem dozvědět už neměl.
V tu chvíli totiž pana Merlona popadl jeden z Bertaneiných profesionálních zabijáků. Jakoby byl jen hadrová panenka ho hodil na tank, o který se bouchl a spadl na zem. Následně vytáhl zbraň a třemi smrtelnými ranami ho chladnokrevně zastřelil. Pak se otočil na Bertaneu, pomohl jí vstát a dostat se zpátky do bezpečí tanku.
#
Park sledoval dění kolem sebe zamlženým zrakem. Čekal na smrt, o které věděl, že nevyhnutelně přijde. Byl neskutečně naštvaný, že ho střelili právě v tuhle chvíli. Potřeboval toho tolik udělat!
Najednou si k němu někdo přisedl. Přinutil se k otočení hlavy a zjistil, že je to Charlotte.
Charlotte ho nikdy nezajímala. Věděl, že ho má hodně ráda a možná i víc, ale on neměl rád tak vyděšené a snadno ovlivnitelné lidi, ke kterým ona bezpodmíněčně patřila. Cítil, jak mu dává na tvář svou jemnou chladivou dlaň. Dívala se na něj očima plnýma smutku. Zadoufal, aby ho nechala být.
"Parku," plakala. "Já tě miluju. Moc tě miluju!" Vyhrkla a zatřásla s ním. Park krátce zavřel oči. Proč to dělá?
"Já..." Začal pomalu. "Já tebe taky." Odpověděl. Věděl, že lež pro ni bude stravitelnější než pravda. Pomalu přestával cítit všechno. Umíral.
Když pomalu vydechl naposled, hlava mu klesla na stranu. Charlotte se rozbrečela a vytáhla z Parkovi kapsy zbraň. "Budeme jako Romeo a Julie!" Pronesla dramaticky, dala si pistol ke spánku, zavřela oči a stiskla spoušť.
#
Regi seděl pohodlně opřený o strom a bedlivě sledoval osobu před sebou. Evelyn se otřásala v slzách ze smrti své sestry a Regi byl připravený nabídnout jí rameno k vyplakání.
Regi byl uvážlivý a nekonfliktní. Neměl rád násilí a hádky a vše se pokoušel řešit pokud možno v klidu. To vše se ale změnilo už ve chvíli, kdy dorazil na tuhle kliniku. Nejvíce ze všech v něm probudil vztek nejspíš Gerard. Ani Bertanea ho nedokázala vyvést z míry tak jako on. Zároveň, než něco udělal, měl sklon nad tím zbytečně dlouho přemýšlet. Ani to se u něj ovšem neprojevilo při srážce s Gerardem.
Evelyn patřila ke společenským lidem, byla ochotná a obětavá. Druhým dávala často přednost před sebou a právě tato vlastnost z ní dělala tak skvělou právničku.
Divila se, že tu s ní Regi ztrácel čas. Byla si ale jistá, že si to bude moc dobře pamatovat. Jednoho dne mu to oplatí.
"Zdržuju tě." Zašeptala mezi vzlyky.
"Ne." Zapřel Regi. Popravdě, zdržovala ho. Musel najít Kyru. Strach o ní mu proudil po celém těle. Zároveň měl i jiný důvod proč tu takhle nečinně sedět. Před chvílí spatřil Gerarda jak slídí a popravdě z něj měl trochu nahnáno.
Přeci jen, byl to profesionální zabiják, jak už mnohokrát podotkl. Bylo to vůbec poprvé, co tomu sdělení Regi přikládal význam. Pobavilo ho to a po unavené tváři mu přeběhl úsměv.
"Já Bonety pomstím." Zašeptala Evelyn. Regi zvedl hlavu. Bylo to vůbec poprvé, co mluvila klidně a došlo mu, že to myslí smrtelně vážné. Opravdu smrtelně, blesklo Regimu hlavou a úsměv mu zmizel.
Zvedla se. Byla v obličeji úplně bílá. Regiho napadlo, že by to neměla dělat. Pravděpodobnost, že ji Bertanea nebo kdokoli jiný zastřelí byla až moc velká. A žádná žena nechce umřít nehezká.
Zavrtěl hlavou nad svými zcestnými úvahami.
"Nezabráníš mi vtom!" Vyhrkla.
"Já ti vtom nechci bránit." Odpověděl jsem popravdě.
Otočila se a rozběhla se pryč.
Osaměl jsem. Poslední půl hodiny se mi hlavou táhly samé hloupé úvahy a já nechtěl, aby to pokračovalo.
Zvedl jsem se a konečně se rozhodl podstoupit nevyhnutelné - opustit bezpečí tohoto úkrytu a nezklamat tu nejdůležitější osobu, která pro mě existovala.
#
"Omlouvám se, Retny." Harry se odmlčel. "Nechtěl jsem."
Retny semkla rty a přikývla.
"Ještě ti napíšu." Zašeptal a nervně si prohrábl vlasy.
"Už jeďte. Byla bych šťastná kdyby přežila." Vyhýbavě odpověděla Retny. Harry se smutně pousmál. "Obávám se že už jí nezbývá moc nadějí." Zašeptal.
"Tím spíš jeďte." Odpověděla.
Harry jí věnoval ještě jeden krátký polibek - který si prostě nemohl odpustit - a rychle vešel zpátky do záchranky kterou následně zavřel.
Začal odjíždět. Retny se otočila a hledala Armeu a Ferraire. Když je neviděla, pomalu jí došlo co se asi stalo. Zaplavila ji vlna naděje.
#
Ve vzduchu byla nesnesitelně cítit prohra.
Kyra se snažila těm pocitům nepřikládat žádný zvláštní význam, ale nedařilo se jí to. Vyhýbala se kulkám jak se dalo, ale nedokázala se zbavit napětí, které cítila a dost pravděpodobné možnosti, že zemře.
Regiho viděla naposled včera. Nevěděla, jestli to taky nebylo naposledy.
Snažila se tyhle pocity zahnat. Nad policisty se začaly stahovat mračna a musela jim pomoc a né se zaobírat sebou.
Zastavila se. Osobu na vozíčku, ve které neomylně poznala Toreu, někdo odvážel dovnitř do kliniky. Poznala, že je to někdo od Bertaney. Přála si, aby si toho všiml ještě někdo jiný. Moc dobře věděla, že jestli poběží Toree na pomoc, určitě to nestihne a pravděpodobně zemře.
Pak jí víc než Torea zaujal někdo jiný. Srdce jí zapleskalo radostí, když spatřila blížícího se Regiho, a na okamžik se přestala soustředit na boj.
#
Evelyn Moterové, žíznící po pomstě si Bertanea všimla již před pár minutama.
Když viděla, jak neomylně nabrala směr k ní a poté začala nenápadně slídit, odebrala se do bezpečnější části tanku.
S tím, že se Evelyn bude chtít pomstít Bertanea počítala. Ale s tím, že si povede až tak dobře ne.
Vytáhla jednu ze svých pistolí.
Koukla se jedním z okének, které v tanku byli. Šéfka z agentury WER si potrpěla na kvalitní tanky.
Evelyn šla zrovna kolem. Nechápavě krčila čelo nad tím, kam Bertanea zmizela.
Přestala být ostražitá. To byla její chvíle. Vyskočila z tanku, vystřelila a chladnokrevně zastřelila možná nejlepší právničku vůbec.
#
Pokoušel jsem se plně soustředit na to, aby se do mě netrefila jedna z těch zatracených kulek. Zároveň jsem musel najít Kyru, takže to celkově nebylo ani trochu snadné.
Pak jsem ji uviděl. Málem se mi zastavil dech. Stála u policistů, uprostřed té největší palby. Uvědomil jsem si, že má tmavovláska je ve skutečném nebezpečí. Rozběhl jsem se směrem k ní a srdce mi vylítlo až do krku, když jsem spatřil kulku, která letěla přímo na ni.
Za normálních okolností by si té kulky nejspíš všimla. Ale ona mě zrovna uviděla a soustředila se jen na mě. Což by mi lichotilo kdykoli, jen né teď.
Policista vedle ní ji odstrčil a kulka trefila jeho. Zaplavila mě vlna úlevy. Tomu člověku bych moc rád poděkoval, kdyby nebyl na místě mrtvý.
Strach, který mě provázel posledních pár dní, ze mě postupně opadával. Kousek za Kyrou byla totiž až moc lákavě otevřená brána. Kdybych přesvědčil Kyru, aby všeho nechala a bezpečně bychom odešli a žili už jen svůj život... Zbývalo k tomu pár kroků.
Jenže ten můj život, který mám právě na mysli, se nejspíš rozhodl, že za své sobectví zaplatím.
"Pozor!" Vykřikla Kyra.
V tu chvíli můj život skončil.
#
Sanitka jela už pár minut a Armea s Ferraire byly plné nedočkavosti.
Už jen to, že se tu uboze schoulené schovávaly v záchrance dávalo jejich životu nový rozměr. To, jak se záchranáři snaží zachránit Melany, pouštěly jedním uchem dovnitř a druhým ven.
"Ne, nezvládla to!" Zařval Harry a prudce bouchl pěstí do sedačky.
"Je mrtvá." Až prudce bezcitně konstatoval druhý záchranář.
"Myslel jsem, že to přežije." Zašeptal Harry. "Proto jsem se tam zdržoval!" Jeho šepot se náhle změnil v prudce zvýšený hlas.
Armeu to opět vrátilo do reality. Vzpomněla si, jak moc Melany chtěla z kliniky utéct. Armea věřila, že zrovna ona je schopná to dokázat. A teď ji tu viděla mrtvou. Potřásla hlavou.
Ferraire do ní drkla a kývla hlavou směrem k zadním dveřím sanitky. Zřejmě myslela na útěk tak jako Armea.
Armea přikývla a rozhlédla se. Pak ukázala na klíček zavěšený přes sedadlo řidiče. Ferraire kývla. Byla k němu blíž než Armea a tak pro něj natáhla ruku. Pomalu ho přetočila kolem sedadla a dávala pozor, aby se nedotkla řidiče. Povedlo se!
Zatímco záchranáři upírali pohled na rozzlobeného Harryho, Ferraire přešla k zadním dveřím a odemkla je. Jelikož Armee bylo jasné, že otevírání dveří způsobí hluk, chytla vozítko, na kterém ležela Melany a vší silou ho poslala na záchranáře. Rychle se sehla na zem, aby si jí nevšimli.
Sanitka se okamžitě zakymácela, přistroje praskly a Melany najela na jednoho ze záchranářů, kterého to smetlo na zem. Armea se neubránila myšlence, že přesně tohle by se Melany líbilo.
Ferraire mezitím otevřela dokořán dveře. Armea k ní přiběhla.
"Teď!" Vykřikla Armea a jako první vyskočila ven. Nabrala směr vlevo, dopadla na lesní cestu, spadla a začala se kutálet pryč.
Ferraire skočila za ní, ale při skoku si uvědomila, že má zaseklou pravou nohu ve dveřích. Bouchla se hlavou o asfalt a dala si několik dalších pár ran, když auto jelo dál. Pak se jí podařilo nohu vyprostit a napůl v bezvědomí se kutálela směr vpravo kde spadla do roští. Zůstala nehybně ležet.
#
Dívala jsem se na Regiho a duchem jsem byla někde mimo.
Najednou do mě někdo vrazil. Zjistila jsem že je to ten Max od policie. Odstrčil mě, protože na mě letěla kulka, která vzápětí zasáhla jeho. Zděšeně jsem si ho prohlédla. Mrtvý spadl k zemi.
Opět jsem se koukla na Regiho. Za ním stál on. Mířil na něj a vystřelil.
"Pozor!" Vykřikla jsem. Kulka ho zasáhla zezadu do hlavy. Bylo víc než jasné, že je na místě mrtvý.
To jsem si ovšem odmítala připustit. Rozběhla jsem se k němu, veškeré kulky, co mi svištěly kolem hlavy jsem ignorovala a padla na kolenou k němu. Ne, to nemůže být pravda, on ne. Vzhlédla jsem a uslzenýma očima sledovala osobu, která spokojeně odcházela.
Byl to Gerard, kdo Regiho zabil.
#
Bertanea stála vedle tanku a netrpělivě bubnovala prsty o něj. Rozhlížela se kolem a měla nepříjemný pocit, že jedna důležitá souvislost jí uniká.
Sklouzla pohledem na jednoho dychtivého, zapáchajícího sloužícího, který právě přišel.
"Kde je Retny?" Vyslovila otázku, která jí nejvíce vrtala hlavou.
"Paní Bertaneo, Torea je zamčená v kanceláři tak, jak jste chtěla." Promluvil.
"Jenže mě nezajímá kde je Torea, smraďochu. Mě zajímá, kde je Retny!" Zaječela mu do ucha, až sebou ucukl.
"To nevím." Odmlčel se, chystal se odejít, ale nakonec sebral odvahu. "A mimochodem, ráno jsem se myl, aby jste věděla." Upozornil. Bertanea nespokojeně zaryčela, otočila na něj hlaveň tanku a odpálila ho.
"To mě nezajímá." Sdělila jeho mrtvole a vydala se najít tu Retny.
#
"Max je mrtvý. Polovina z nás je mrtvá. Nebudeme ze sebe dělat hrdiny, to by jsme byli šílenci! Měli bychom se vrátit na stanici a ohlásit co se stalo." Promluvil jeden z policistů. Ostatní se shodovali s jeho názorem.
Opustili nebezpečnou kliniku a zbytek lidí v ní nechali na pospas osudu a Bertanee.
#
Retny se vrátila do kliniky. Bylo třeba najít ostatní skupiny, dát jim šanci proklouznout Bertanee a dostat se ven. Pomalu našlapovala po chodbách, když konečně otevřela ty správné dveře.
Ta místnost byla narvaná. Těch živých zástupců ovšem bylo všehovšudy jen dvacet. Retny přešla k první holce, zelenooké blondýnce a rozvázala jí ruce.
"Díky bohu!" Zašeptala vyčerpaná dívka a pokusila se o něco, co měl být nejspíš úsměv.
Retny odvazovala ten zbytek. Ty, které na tom nebyly až tolik špatně jí v tom pomáhaly.
"Musíte utéct." Zašeptala. "Když budete ve vstupní hale, zabočte doleva. Dostanete se do místnosti, která je zavalená kameny. Na konci jsou tam rozšířená kočičí dvířka. Dostanete se jimi na zahradu. Bránu uvidíte hned, snad je ještě otevřená." Poradila Retny.
"Děkujeme za vše." Zašeptala ta zelenooká blondýnka. Retny smutně kývla hlavou. Jak si všimla, ostatní velitelky skupin vzaly do zaječích, z toho dobrá půlka nepřežila cestu od kliniky k bráně.
Holky se vydaly na úprk, zatímco Retny šla do Toreiný kanceláře. Během "bitvy" viděla, jak tam jeden sloužící bezmocnou Toreu veze.
Když už byla u kanceláře, někdo ji chytl.
"Ale, ale." Bertanein škleb se rozšířil. Unavená Retny si povzdychla. Pak se pousmála. "Nevím, o co ti jde, Bertaneo. Vyhrála jsem. Tři moje holky jsou venku." Ušklíbla se.
Bertanea okamžitě luskla.
"Ty nenajdeš." Odsekla nervózně Retny a uvědomila si, jakou udělala chybu.
Přiběhlo několik sloužících.
"Najděte holky." Poručila Bertanea.
#
Vítězný pocit, který Armeu naplňoval, byl neuvěřitelný. Připadala si najednou jako někdo jiný.
Potlučené končetiny, které po skoku měla, jí nedokázaly setřít úsměv z tváře.
Zvedla se a oprášila si oblečení. Vyběhla na silnici a rozhlížela se, kde je Ferraire. Překvapilo ji, že nebyla nikde blízko. Napadlo ji, že možná neměla dostatek odvahy skočit. Pak jí ale uviděla. Ležela v trávě kousek dál na druhé straně silnice.
Armea se k ní rozběhla a ihned pochopila, že boj o přežití ještě zdaleka nekončí. Ferraire měla rozraženou hlavu, z které se jí proudem valila krev a Armea netušila co má dělat.
Ulevilo se jí, když Ferraire otevřela oči a šťastně se na Armeu usmála. "Jsme venku." Usmála se. Armea se pokřiveně usmála.
"Ale co s tebou?" Zeptala se Armea.
"Nech mě tady." Odpověděla Ferraire. "Stejně umírám." Dodala bezvýrazně.
"Nenechám tě tady!" Vyhrkla Armea a rozbrečela se.
"Musíš, jestli chceš žít!" Vyjela Ferraire.
"Proč si tak sobecká Ferraire?" Zašeptala Armea.
"Protože prostě jsem." Opáčila.
"A nejsi ani trochu otevřená lidem co tě mají rádi." Dodala Armea.
"Nevím proč bych měla být." Povzdychla si Ferraire.
"Protože největším darem je otevřenost. Pokud otevřenost nedáme druhým, nedáme jim nic." Vysvětlila Armea.
"Kdo to řekl?" Ferraire zvědavě povytáhla obočí.
"John Powell." Odpověděla Armea.
Ferraire kývla. Armea patřila k mála lidem, které Ferraire uznávala.
"Já znám něco jiného." Odpověděla. Armea se neubránila zasmání. Věděla, že tohle Ferraire řekne.
"Když mluvíš, musí být tvá slova lepší než tvé mlčení." Usmála se. "Víš, Armeo, já nikdy nebyla zrovna nejlepší mluvčí." Zavřela oči. Cítila, že se blíží konec.
"Ferraire, mám tě ráda." Zašeptala Armea.
"Něco ti řeknu, i když je to v rozporu s tím, co jsem řekla." Slabě se zasmála.
"Ale myslím, nebo doufám, že to co řeknu bude lepší, než kdybych mlčela. Víš, Armeo, jen hrstka lidí o sobě může říct, že mi přirostli k srdci. A ty patříš k nim." Na chvíli se odmlčela a pak dodala něco, čím Armee vyrazila dech.
"Vlastně to o sobě může říct jen jeden člověk."
"Ferrie!" Armee to vhrklo slzy do očí a omylem jí oslovila stejně, jako Dony první den na klinice. Ferraire tenkrát řekla že už to nechce nikdy slyšet.
"Ty si to chceš pokazit že?" Stáhla obočí a následně se zasmála.
Bylo to to poslední, co Ferraire v životě udělala. Svezla se jí hlava na stranu a zůstala beze slova ležet.
"Ferraire." Armea ji prudce objala.
"Tady jste!" Chytl ji a vytáhl na nohy nějaký sloužící.
"Tu druhou tady nech. Je tuhá." Ozval se jiný. Prostě ji tam nechali.
#
Torea už hodinu a půl upírala zrak na pistoli před sebou.
Ležela na stole před ní a vypadala více jak lákavě.
Torea to nechtěla přežít. Neviděla možnost nějakého normálního života. Prostě a jednoduše, bylo pro ní lepší se zabít sama, než ji najde Bertanea a její smrt bude trvat dlouho.
Sklopila hlavu. Nechtěla to dopracovat sem. Styděla se sama za sebe.
#
Bertanea se spokojeně dívala na blížící se stráže, kteří mezi sebou měli Armeu.
Nejen Bertanea ji viděla. I Retny se na ni dívala s bolestným výrazem. Došlo jí, že to podělala ona, ale měla plán, jak jí pomoc.
Ferraire s nima nebyla. Buď se jí podařilo utéct, nebo zemřela. To Retny netušila. Potřebovala mluvit s Toreou, ale její kancelář byla pod hlídkou.
#
Armea moc dobře věděla, co teď hodlá udělat. Vytáhla strážnýmu vedle sebe z kapsy pistoli a zastrčila si ji do své kapsy. Sloužící a stráže Bertaney byli neuvěřitelně hloupí prosťáčci.
Dovedli ji až do ložnice skupiny 7. Armea se cítila strašně. Nesnášela to tu. A teď tu byla sama, bez Retny, bez Ferraire, bez kohokoli. Sedla si automaticky právě na svou postel, i když bylo jedno, kterou obsadí.
Vyčítala si smrt Ferraire. Neexistoval žádný důvod, proč ze záchranky vyskočily už za jízdy. Chtěly být prostě co nejdřív venku, ale Ferraire to stálo život. Kdyby počkaly blbých deset, dvacet minut....
Hlavu měla v rukou a byla připravena na čin, který hodlala spáchat. Vytáhla pistol z kapsy a přiložila si ji k hlavě.
Netušila přitom, že Torea, o dvě patra pod ní, udělala přesně to samé.
#
Bertanea se u brány otočila a usmála se. Kliniku olizovaly plameny a uvnitř zůstaly ty, kterým právě tuto smrt nejvíce přála - Torea a Retny.
Byla sama se sebou spokojená. Nevadilo jí, že hoří klinika, ve které pracovala čtyřicet let.
Měla novou. Lepší. V tuto dobu se měli dodělávat poslední části stavby. Klinika měla být co nevidět hotová.
Právě tam mířila, ve svém tanku, a sloužící, kteří jí zbyli, poklusávali vedle ní. Bertanea hodlala svým tankem nabrat třeba celé město.
Byla sama se sebou naprosto spokojená.
#
Retny trvalo deset minut, než si uvědomila, že klinika hoří.
Nejdřív chtěla splašit Armeu, ale když už už sahala na kliku, uslyšela zevnitř výstřel. S bolestným výrazem se pokoušela nemyslet na to, že chytrá a silná Armea se zabila. Když se rychle pustila po schodech dolů, zaslechla z Toreiný kanceláře druhý výstřel.
No skvěle, ale já pistoli nemám, pomyslela si trpce. Nejspíš jí bylo souzeno shořet.
Najednou se odemkly dveře a otevřely se. Retny vyběhla ven.
Osoba, která otevřela, byla Kyra. Sice vyčerpaná, uplakaná a duševně zlomená, ale byla to Kyra. Chvíli se dívaly vzájemně do očí, dvě sokyně, které si pily krev, ale pak se objaly a už jen brečely. Nacházely útěchu v té druhé a snažily se zapomenout.
Kromě ztráty Regiho, kterou s Kyrou Retny sdílela, však Retny sžíralo ještě něco jiného.

Připadala si jako zrádce. Měla pocit, že nějakým způsobem zklamala holky.
Bylo jich jedenáct. Jedenáct lacino zahozených životů. To vše Retny procházelo hlavou, při vzpomínce na všechny z nich. Její úkol byl je chránit.
Selhala.