You. /dnf/ ✓

III.

Ráno zrovna nebylo takové které bych si přál, aby bylo podle mých představ. Budík mi už zvonil v šest, i když první hodina mi začíná v devět hodin, stále potřebuji nějaký náskok, abych se mohl připravit.

Následně se kvůli mě, vzbudil i Karl, který zrovna nadšený nebyl. Potom divné pohledy na chodbách, které mi zrovna příjemné nebyly.

„Za týden už na to zapomenou," jemné stisknutí na mém rameni, s povzbuzujícím úsměvem, mi řekl Karl, když si všiml všech pohledů které se zdály být nekonečné.

„Tvoje první hodina?" Nový rozvrh hodin byl už čerstvě nalepený na mé skříňce.

„Dějepis," který zrovna patří mezi mé oblíbené předměty, spíše když se učíme o starověkém Řecku.

„Máš to společně s Dream!" Povzdechl si, „promiň."

Můj pohled byl teď prázdný. S lavicemi problém nebyl, protože každý měl svou, ale být ve stejné místnosti byl možná ještě větší problém.

Moje ruka zajela do mých více delších tmavě hnědých vlasů, aby pramínky které mi padaly do očí nevadily v cestě.

„Hodně štěstí," mi stihl říct Karl, který už běžel do své třídy biologie.

Zhluboka jsem se nadechl a vešel do třídy. S knihami v rukou a můj pohled se rozhlížel po třídě, jestli tam není nějaké volné místo.

Samozřejmě že tu byly volné místa, ale jen vpředu. Všichni seděli vzadu, a nebo tak aby nebyli daleko ale ani blízko. Příště musím přijít dříve.

Místo, vedle okna z kterého jde vidět ven. Vločky sněhu, padaly dolů na zem, kde buď zůstávaly a nebo se roztopily.

Zimní New York, byl vidět z velké budovy vysoké školy, kde jezdily lidé v autech a v taxících. Všichni byli oblečení do zimních bund, společně s čepicemi a s dalšími zimními doplňky.

„Hej," po mé levici se objevil šepot, který chtěl upoutat mou pozornost, „máš na půjčeni propisku?"

Nevěděl jsem, co říct. Seděl vedle mě a dělal, jako by se nic nestalo, neměl svou čepici, takže jeho vlasy byly delší a kudrnatější.

Jeho obočí bylo svraštělé, měl jsem pocit, jako by se mi díval hluboko do duše.

Těžce jsem polkl, „Proč?" Více ho provokuješ.

Otravně se ušklíbl, cvakla mu čelist když jeho oči si našly ty mé, „Dej mi tu propisku a drž hubu."

„Jak víš, jestli mám nějakou propisku?" George, drž hubu.

Odfrkl si, „Myslíš že nevidím tvoje pouzdro?"

Jo, trošku jsem to nedomyslel. Mé pouzdro si našlo už své místo na mé malé lavici, pouzdro které bylo popsané různými nápisy a čmáranicemi.

„Možná by si to měl zkusit slušnější cestou." Zkřížené ruce na hrudi, a posměšný úsměv na tváři. Mu to moc vtipné nepřišlo, a já za svým drzým chováním jen schovával, trocha vzrušení.

„Však už to bylo slušně řečeno." Jeho hlas přibral více na hlasitosti.

Žádné pohledy, ani žádné posměchy. Říkal jsem si, když jsem se koukl kolem třídy, jestli nás nikdo neslyšel.

„Nemyslím si že to bylo slušně řečeno." Jedinou věc, kterou bych teď chtěl, aby jeho hezký oči na mě přestaly zírat, a aby vymazal ten jeho blbý úšklebek z jeho úst.

„Mohl bych si půjčit tvou propisku, prosím." Větší důraz na slova, a taky jako kdyby na mě dělal psí oči.

Blbě jsem se na něho díval, upřímně jsem vážně nemyslel že mě poprosí. Už známé horko se mi nahrnulo do mých tváři.

Jedna má ruka na mém líčku, a druhá ruka podávala propisku Dream. Bylo to výrazné, moje červené tváře a nervózní chování k němu.

Propisku si vzal do své ruky, chtěl začít něco psát než se znovu na mě otočil, a své zelené oči zabodl zase do těch mých.

„Děkuji," zastavil se, „George."

Barva na mých tvářích jen stoupala. Nevím, za jak dlouho tohle všechno přejde. Ale stoprocentně ví, co dělá.

_____________________________
Words:609