You. /dnf/ ✓

XVI.

Plné regály věcí, které v jiných zemích, možná ne tak často, nenajdete. Sladkosti ve velkém pytlíku nebo sáčcích, to by nemohl sníst ani člověk za jeden den, nebo jedno posezení.

Ať už tu nejsou jenom sladkosti jako k jídlu, našly se tu i sladké nápoje ale taky slané věci, kterých teda nebylo moc.

Obchod byl plný, i když se blížilo půl šesté večer, lidé stále šli ven, zrovna tam, kde stále věděli že bude nejvíce lidí. Venku stále velmi sněžilo, déšť se taky někdy ukazoval.

„Chcete pomoct?" Hlas který se zázračné objevil vedle mě, mě trošku vylekal. Dívka, možná stejně stará jak já se na mě usmívala se sladkým úsměvem na rtech, pod jejím make-upem se objevovaly červené tváře.

Její delší hnědé vlasy byly zapletené do většího copu, „Ne, děkuji," odpověděl jsem zdvořile, nerad mluvím s lidmi, a už vůbec ne s cizími.

Kývla, ale stále odešla. Její hlava poklesla k zemi, ruce měla za zády spojené dohromady.

„Lidi v Americe jsou divní co?" Další, ale hrubější hlas který znám více, se tentokrát objevil za mnou.

„Tím pádem si divný i ty," v rukách spousta věcí, neboli sladkostí, mi držela tak, tak, „co tu děláš?" Věděl jsem, že věci z ruk mi za chvíli spadnou, ale nedávám to najevo.

„Chceš pomoct?" Ignoroval mou otázku, jen se díval na holku, která byla před chvíli vedle mě. Mluvil se mnou, jen jeho pohled nikdy neodešel od stejné osoby, pár metrů od nás.

Abych mu mohl odtrhnout pohled od určité osoby, musel bych promluvit nebo udělat nějakou danou věc, „Vlastně, můžeš mi prosím pomoct?"

Můj hlas byl více drsnější, trošku mě znepokojovalo že má pohled na někom jiném, na někom i když předním stojím já.

Delší vlasy mu padaly do obličeje, špinavě-blond vlasy se mu na konci jemně tvořily do kudrlinek, „Jasně," do svých ruk vzal pár sladkostí abych ruce měl volnější.

Košíku jsem si všiml, hned u vchodu, ale nevěděl jsem, jestli ho vážně vzít nebo ne. Přece si vždy myslím že jdu pro pár věcí, ale potom se vrátím s více věcmi než bych chtěl.

U pokladny stálo ještě více lidí, než tolik, kolik si vybíralo jídlo. Můj pohled ostře spatřil jen prodavače či prodavačky. Kteří mile, protože jinou možnost nemají, komunikují se zákazníky.

A tady taky stála, stejná holka která se mě ptala jestli nepotřebuji pomoct. Každým krokem jsme se přibližovali k pokladně, a taky k holčině s dlouhými hnědými vlasy zapletené do copu.

Mumlání pod nosem bylo slyšet hned vedle od Dream. Jeho tvrdý pohled pořád neodešel z jeho tváře. Celý obličej měl uvolněný, jako kdyby se mračil na celý svět.

„Jste na řadě," z mého snění mě vyrušila holka naproti mě, která stála za kasou. Jmenovka, která byla nalepena na její pracovní uniformě, přesně ukazovala její jméno Dai.

Velmi neobvyklé jméno.

„Bude to 15.90 dolarů prosím," její úsměv se znovu objevil když se na mě koukla. Přesně nevím co si myslet, ale příjemné to není.

Telefon oznámil platbu, a já si vzal tašku plnou sladkostí znovu do ruky. Dai jako by se zasekla, pár pramínků vlasů, které měla ven z copu jí padaly do obličeje, ale jako kdyby si toho nevšimla.

„Můžeme dostat účet?" Dream hlas byl nepříjemně drzý. Zaťatá čelist s prázdným obličejem mu dodávala jeho sebevědomí, ani mi to nevadilo, ale stále byl hrubý na člověka, kterého ani nezná.

Jemně jsem ho loktem bouchl do boku, Dai vypadala jako by se teď probrala. Zatřepala hlavou a podala Dream do ruky účet.

„Pardon," řekla tiše, její růžové tváře byly teď ještě více červenější.

„Díky," aspoň nějaké vychování má. Vzal mi z ruky tašku aby ji teď mohl nést on, do tašky strčil účet který pokrčil do papírové koule.

Společně jsme odešli z obchodu, jako kdyby se na mě uvalilo více příjemné nálady, když americký obchod se sladkosti jsem opustil.

„Sap mi psal," po chvíli ticha promluvil, do téhle doby mezi námi nebylo slyšet ani jediný zvuk, maximálně mluvení či mumlání lidí kolem nás, a taky tichá muzika která hrála po celém obchoďáku.

Přikývl jsem, přesně nevím co říkat v jeho přítomnosti. První den kdy jsme se poznali mi pořád bije do paměti, jako kdybych na to nemohl zapomenout.

Taky nejhorší seznámeni které se mi mohlo stát, abych na někoho vylil sladké pití které lepí. A aby to vidělo dalších sto děcek.

„Prý si budou dávat jídlo, takže kdyžtak máme přijít." Zamumlal, ale já stále slyšel.

„Fajn, půjdeme hned? Mám docela hlad." Když se mluví o jídle, někdy to je pro mě trest. Občas si myslím že jídlo, je nejlepší věc která mě v životě mohla potkat.

„Ty běž, někde je najdi nebo jim zavolej." Podal mi tašku, jeho pohled na tašce kterou mi podával.

Jako by se v jeho hlavě něco zaseklo, před pár minutami byl v pohodě, „Ty nejdeš?"

Můj pohled se konečně střetl s tím jeho. Jeho zelené oči byly tmavší a zorničky zabíraly více místa v jeho duhovce. Zelená barva očí nešla skoro ani vidět.

„Přijdu, jen potřebuji jít ven," věnoval mi jeho menší úsměv. S rukama v kapsách se otočil a odešel.

Do dalšího dne jsem ho už neviděl.

____________________________
Words:851