You. /dnf/ ✓

XXVIII.

Pomalou chůzí na autobusovou zastávku se sluchátky v uších, můj plán směřoval na poštu. Bylo chladnější odpoledne, paprsky slunce, které prosvítaly přes mraky na modrém nebi se objevovaly na zemi nebo na mé klidné tváři.

Jemné pihy které ozdobovaly moje červená líčka byly dnes ještě více viditelnější. Ruce schované v kapse od mikiny aby byly teplejší, i když už to ani moc nepomáhalo, jako na začátku.

Zvuk oznámení se mi hned ozvalo v uších když jsem si konečně sedl do teplého autobusu který, překvapivě, nebyl plný.

Sapnap:))
Pošta by měla být otevřená do šesti

Me
Okay, řekneš mi číslo toho balíku?

Sapnap:))
Hodně štěstí

Me
Na co? Abych vyzvedl balík?

Sapnap:))
HJKS2862

Me
Komunikuj se mnou

Na poslední zprávu jako odpověď, se mi dostalo zobrazeno. Hlava opřená o okno autobusu, které se celé třepalo, tím pádem to nebyl moc dobrý nápad.

Zastávka na které bych měl vystupovat byla za chvíli v dohledu. Stejná zastávka která byla blízko vlakového nádraží. Jen pošta která se nacházela pár metrů pryč od nádraží, kde podle mě, se nacházel větší klid.

Větší budova která byla nabarvena do tmavší modré barvy, se světly kolem cedule která značila kde se právě nacházíte, nebo co tu vše můžete najít.

Masa lidí se hnali za prací, takže moc hezké nálady se nikdo nedočká. Starší lidé a jejich napuchlé a jak se říká shnilé tváře když se jim něco nelíbí, se objevovaly všude kolem mě.

Každý jiný dress code, podle toho jaká práce, místo či osobnost. New York byl pro mě vždy šokující. Vše drahé, ale Američané už zvyklí. Všude bezdomovci, kteří zrovna nevypadají jako bezdomovci, a už vůbec nemluvím o odpadcích které jsou všude.

Nebo turisti které vidíte na každém rohu, kteří přijeli z každého koutu světa. Lidé kteří měli volný čas se do pošty stavili, jak jsem mohl sám vidět.

I když na poště vám přijde jako kdyby jste tam strávili půlku svého života. Mobil v ruce který byl stále rozsvícený abych měl hned před nosem heslo k balíku.

Horko mě hned zastavilo jak jsem vešel mezi lidi, kde už seděli na místech a čekali, až jejich číslo bude zavoláno. Někteří drželi různé balíčky které chtějí poslat, nebo obálky ve kterých bylo bůhví co.

Paní která byla za plastovou věcí, ať už se to jmenuje jak chce, se na mě sladce usmála. Její vrásky které byly kolem její pusy se ještě více zvýraznily.

Svoje tmavě hnědé vlasy které měla v copu, hádám že nabarvené, si přehodila přes rameno, „Pro vás?"

Předstoupil jsem, „Vyzvedávám balíček," mobil který byl už zhasnut když jsem se chtěl kouknout na čísla a písmena, abych balík mohl mít už konečně u sebe.

Zapsání něco do počítače, potom další pohled mým směrem, „Heslo?"

Poslední pohled na paní za pultem, než jsem začal diktovat, samé písmena a čísla která mi Sapnap poslal. Jen abych vše měl za sebou a mohl se vrátit na kolej.

Nejlépe lehnout si na postel a už nevylézt. Zatímco mi hudba nahlas bije do uší s peřinou přes hlavu, oči zavřené a spokojeně usnout.

Klávesnice která šla slyšet i přes plastovou věc, prsty se hýbaly nad klávesnici, zatímco zúžené obočí hrálo na obličeji paní.