You. /dnf/ ✓

XXVI.

Noha se mi třásla nahoru a dolů, zatímco jsem seděl vedle staré paní, kterou to, očividně, štvalo. Batoh který mi ležel na klíně byl malý takže zas tak těžký nebyl.

Zastávka byla už vidět což mě donutilo se přidržet tyčky která byla hned vedle mého sedadla. S menší silou jsem se vytáhl na nohy a pomalu mezi lidmi, jsem se dostal až ke dveřím.

Ohlášení zastávky a potom vystoupení až poloviny autobusu. Lidé vystoupili ven, a někteří se nahrnuli dovnitř aby unikli zimě. Zimní vzduch New Yorku mě ovanul chladem, pod kterým se mi otřáslo tělo.

Pennsylvania Station, velký nadpis který hrál zelenou barvou s tiskacím, velkým písmem. Přesně ani nevím kam mám jít, ani nevím kam má jet. Idiot, který první koná než přemýšlí.

„Dobrý den," ozval se hlas hned vedle mě, paní, okolo třiceti let se na mě koukala s úsměvem, „můžu ti nějak pomoct?"

Nejlépe abych poděkoval bohu že mi jí tu zaslal. Protože jinak vůbec nevím co by se stalo kdyby se tu zázračně neobjevila. Uniformu kterou měla na sobě byla bílá s modrým nádechem, její jemný úsměv nemizel z rtů.

„Jen hledám kamaráda," odkašlání, „přesně nevím na jakém nástupišti se nachází." Vůbec nevím jestli mi může s tímhle pomoct nebo ne, ale já jen doufal v to nejlepší.

Přikývla, „Jméno kamaráda?" Její hlas byl jemný, nadzvednuté obočí, její červené rty od rtěnky byly stále v úsměvu.

„Dream Wright."

——

Papírek v ruce s hezkým písmem byl už málo pokrčený, kvůli stisku ve kterém byl držen. Druhé nástupiště, směr nádraží Floridy.

Krok se zrychlil a s tím společně i můj tep. Postupně když jsem se každým metrem přibližoval blíže a blíže k druhému nástupišti. Se mi dělalo více úzko a moje tělo jako kdyby plavalo.

Strop špinavý ať už od cokoliv společně digitální cedule které hlásily jakékoliv vlaky, s problémy nebo bez.

Druhé nástupiště, vedle nápisu, šipka, která směřovala do leva, kde se schody na nástupiště nacházely.

Nádech, výdech. Lidé s kufry a taškami čekali na svůj vlak až přijede. Někteří stáli sami, taky se našli lidi, kteří měli nějakou tu společnost.

Tvrdý náraz do mých zad, který mě malém dal k zemi. Starší pán s cigaretou v puse s batohem na zádech, se mi zhnuseně podíval do očí.

„Nestůj uprostřed cesty, tupče." Vyprskl, jeho dech který smrděl po cigaretách se mi zhnusil. Zrovna milé lidi na nádraží nepotkáte, pokud ano, občas to jsou ti mladší.

Se svraštělým obočím jsem se omluvil, i když to už nemohl slyšet, stále omluva byla zamumlaná, „Pardon,"

Oči sledovaly každý pohyb lidí kolem mě, pomalým, skoro nejvíc pomalým krokem jak to šlo, jsem chodil po nástupišti doufající že uvidím vysokého blonďáka s delšími vlasy.

To se taky stalo, opřený o svůj kufr brouzdající po sociálních sítích. Čepici kterou měl na sobě mu zakrývala jeho vlasy. Pramínky vlasů které byly ven z čepice, byly zplihlé.

Kousl jsem se do rtu abych udržel svůj úsměv který se mi chtěl objevit na obličeji, „Dream!"

Pár lidí se kouklo mým směrem. Jeho zrak přistál na mně. Zmatený výraz mu hrál na obličeji, nervózně se koukl kolem sebe jako kdyby to nemělo být mířeno na něho.