You. /dnf/ ✓

XI.

Velké kusy vloček padaly na studená okna z venku. Noční New York prosvítal skrz okna. Auta která jezdily ještě venku, byla hlasitá, vždy byly slyšet když projely kolem budovy školy.

V pokoji svítila jen lampička, která byla položena v rohu nočního stolku. Byly slyšet v tichém pokoji vločky, které dopadaly něžně na okna.

Karl se stále nevrátil, občas se potkáváme na chodbách a jen se pozdravíme. Ale proč se mnou nekomunikuje bych rád věděl.

Jediná osoba s kterou občas v hodinách které máme spolu, promluvím je buď; Sylvee, nebo Hannah.

Samozřejmě nemůžu zapomenout na Dream, kterého jsem zase od párty neviděl. Vždy se nějak vytratí.

Oční víčka mi už pomalu zakrývaly můj zrak. Pomalu se mé tělo odebíralo ke spánku, i když hlava plná myšlenek mi moc nepomáhala.

Oči zavřené, na chvíli odpočinuté, abych vnímal jen zvuk z venku, a kdyžtak zvuky z chodeb které se vždy rozléhaly.

Samozřejmě žáci, kteří jsou ubytování na škole, mají nějakou večerku. Ale vážně si myslíte že ji někdo dodržuje?

Každý jde spát kdy chce, i kdyby to mělo být v pět ráno. Sám tyhle pravidla nedodržuji, přijdou mi zbytečná, stejnak budu unavený i kdybych měl dvanáct hodin spánku.

Jemné ztlumené vibrováni, prošlo celou postelí, kvůli mobilu který byl položený hned vedle mé hlavy.

Někdo mi volal.

Dream x

Proč teď sakra.

„Haló?" Můj hlas byl slabší kvůli toho, že jsem dlouho nepromluvil. Tichý hlas se rozléhal po celém pokoji.

„George?" Vítr narážel do jeho mikrofonu, jako kdyby běžel, jako kdyby před něčím utíkal.

„Dream?" Zopakoval jsem jeho jméno, abych dal najevo, že ho poslouchám.

„Něco po tobě potřebuji," dýchal hlasitě, „nemůžu najít klíče od své koleje, a než mě chytí potřebuji k někomu jít."

Svraštělé obočí, společně se zmateným obličejem, více jsem si poposedl na posteli, „Až tě chytí kdo?"

Zahihňaní, které se pak přeměnilo do smíchu, „Policajti."

Povzdech mi ujel z úst, „Co jsi udělal?"

Vítr se už zklidnil, místo běhání, to vypadalo jako kdyby teď šel jen rychlým krokem.

„Vysvětlím ti to, až tam budu."

Pípnutí u ucha značilo k tomu, že hovor dávno ukončil. Teď se mi zobrazovala jen jasná obrazovka od mobilu, která mě bila do očí.

Postavil jsem se z postele, na které jsem seděl skoro celý den. Víkendy nebyly nikdy pro mě, hlavně když nemám co dělat.

Protáhnutí celého těla způsobilo to, že mi křuplo i pár kloubů v těle. Úlevou jsem zasténal, tohle znělo možná divně.

„George?" Malý šepot byl slyšet za dveřmi, potom se ozvalo malé zaklepání na dveře.

„Dobrý večer." Řekl jsem sarkasticky, když se přede mnou objevil sám Dream Wright.

Úšklebek na rtech se mu objevil hned když mě spatřil, „Nedělej že mě nevidíš rád, Davidson."

Dveře se otevřely více aby mohl vejít do místnosti která byla zamořena tmavým světlem.

Až teď jsem si všiml, jak je promočený od sněhu který padá venku. Měl na sobě jen mikinu s čepicí, společně s nějakými kalhoty. Divím se, že neumrzl.

„Sapnap není na koleji?" Nemělo to vyznít špatně to ne, jen proč šel zrovna za mnou.

Pokrčil rameny a mikinu kterou měl na sobě hodil na zem, pod mikinou se mu skrývalo černé tričko s nějakým nápisem.

„Nevím kde přesně jsou," odkašlal si, „ale Quackity se stěhuje zpátky do Mexika, o tom nevíš?"

Zarazil jsem se, proč mi to nikdo neřekl?

„Tobě to řekli?" Začaly se mi třást prsty. Nebylo to tím, že bych byl ve stresu, nebo že bych se tady měl zlomit.

Byl to dlouhý reflex, který se mi děje už dlouho.

„Tak Karl ti to neřekl, hádám?" Zamumlal.

Odfrkl jsem si, zkřížené ruce na hrudi s pohledem na Dream, „To je jedno."

Můj pohled zabloudil, a taky se zastavil k jeho kloubům na ruce. Byly červené a společně s jizvami dodávaly tu sílu toho, že někomu vrazil.

„Víš," můj pohled stále na jeho kloubech, „ještě si mi ani neřekl, proč si vlastně utíkal před policajty."

Když si všiml kde se dívám, zasmál se. Úšklebek na rtech, s nadzvednutým obočím.

„Dlouhý příběh, jen jsem vrazil někomu, kdo si to zasloužil." Dal před sebe ruku která jasně ukazovala jeho zraněné klouby.

Jako kdyby byl pyšný co udělal.

Moje ruce si našly místo na mých bocích, „Jo? A kdo si to tak zasloužil?"

Udělal krok ke mně, potom další a další. Až kdyby udělal další krok, naše hrudě by byly u sebe.

Pokrčení ramen následovalo, když se naše pohledy střetly. Jeho zelené olivové oči se koukaly do těch mých, hnědých.

„Hm," dal si ruku k bradě jako kdyby přemýšlel, potom až promluvil jeho ruka spadla, „řekl bych že třeba Liam a Alan?"

_________________________________
Words:759

^^