You. /dnf/ ✓

XIV.

„Už tam budeme?" Nevinně se zeptal Sap, který se ptá už několikrát za sebou. Ať už to bylo na začátku, uprostřed cesty, nebo teď na konci. I když dobře vidí město ve kterém jsme, a máme být.

„Drž už hubu," vyprskl Dream, když jeho stisk na volantu se zvětšil, „hledám místo na zaparkování."

Nálada která byla ráno, a putovala kolem nás všech nebyla moc dobrá. Polovinu cesty se aspoň jednou všichni prospali, jednou dokonce řídil i Sapnap.

Což nemůžu lhát, to jsem se trošku bál.

Místa na různých parkovištích byla vždy plná, pokud bylo nějaké volné místo, tak tam hned zajelo auto které bylo před námi.

Ale štěstí jsme měli. Volné místo se našlo, jako kdyby na nás čekalo. Různí lidé, s různými styly, chodili všude kolem nás.

Výstup z auta, a hned mě zarazil studený vítr, který mi vrazil do obličeje. Zrovna teplo nebylo na nějaký výlet, ale je tu dokonce i méně lidí. Teda myslel jsem si to.

Bylo tu více lidí než kdyby tu bylo v létě. Tak kdo nechce vidět zimní, Vánoční New York?

„Je tu zima," další zasténání, společně s dalším problémem od Sap. Můžu říct, že Dream chytá nervy.

„Můžeš aspoň do té doby než přijedeme zpátky na kolej, přestat stěžovat?" Dream který si spravoval čepici na hlavě, která mu zakrývala polovinu, jeho kudrnatých vlasů.

Stál vedle mě, jeho vlasy nespolupracovaly, když si čepici nandával na hlavu. Jako kdyby vlasy nechtěly, aby na nich byla černá teplá látka.

„Chceš pomoct?" Ani nevím proč bych mu nabídl pomoc, ale vypadal jako by to tu za chvíli zabalil.

Jeho přísný pohled se setkal s mým, přísahám, že vypadá přísně, ale ve skutečnosti je jako štěně, nebo tak to řekl Karl.

Přikývl, pomalu ale jistě. Kvůli našeho rozdílu ve výšce, jsem se musel postavit trochu na špičky, on se trošku shrbil, abych na něho lépe dosáhl.

Čepici byla upravená tak, aby mu vlasy nevadily v cestě, a aby tak moc nevypadávaly zpod černé látky.

„Díky," zašeptal, když moje ruce byly stále na jeho hlavě, jemně mi spadly podél těla, když Karl, který zakřičel přes půlku parkoviště, nás vyrušil.

„No tak! Jdeme, pokud tu nechcete být celou dobu." Vzal Sap za paži, a táhl ho směrem tam, kde socha Svobody by se měla nacházet.

„Takže," začal blonďák vedle mě, „co kdyby jsme se lépe poznali Davidson?"

Zimní vánek mi dělal červené tváře, ať už je to zima nebo ne, nic mi nepomáhá k tomu, aby mi bylo tepleji. Studené ruce v kapsách a pohled před sebou.

„Myslím, že si jednou říkal, že nemáš zájem." Můj pohled se stále neodtrhl od cesty naproti mě. Chodník byl zakrytý mrazem, stejně se tu vyskytoval led.

Odfrkl si, „Ale no tak, zkusíme to od začátku," úšklebek na rtech mu pořád hrál, jako kdyby se s tím už narodil, „proč si přijel až do Ameriky na školu?"

Jako kdyby ho to zajímalo.

Pokrčení ramen a jemné zakašláni než jsem mu odpověděl, „Chci dostudovat vysokou školu jinde, plus jsem vždy chtěl poznat Ameriku."

Lež to vcelku nebyla, jen mu nechci říct vše, proč mě tady lákalo tak letět a studovat školu na tomto místě tak moc.

Zamumlal si něco pod nosem, špatná věc to nebyla to bych poznal. Znám ho, vlastně ani neznám, jen některé jeho zlozvyky znám.

„Máš rád mražené ovoce?" Strašně random otázka, když nikdy nevíte co říct, i když hlavu má nakloněnou na stranu jako nechápající pes.

„Co je to za otázku?"

„Normální otázka," protočil očima, „tak máš nebo ne?"

Zahihňaní mi vyjelo z úst i když jsem nechtěl, zasmání následovalo, „Ani moc ne, ty jo?"

Rychle přikývl, „Jo, hlavně mango. Občas si to Sap koupí na kolej a já mu to sním. Už si to i schovává," zasmál se, „přede mnou."

Smích koloval kolem nás, „Se ani nedivím, taky bych si zamkl ledničku nebo něco, kdyby mi někdo bral jídlo, které bylo z mých peněz koupené."

Po tomhle z nás dvou nic neřekl. Jemné a příjemné ticho nic nezkazilo. Moje hlava složená dolů, oči sledovaly každý pohyb který se děl, na zaledněné zemi.

Uchop na mém rameni, větší ruka která se dotkla mého ramena si mě více přitáhla k sobě.

„Když si tak moc chtěl poznat Ameriku," teplý dech mi zahříval polovinu mé levé tváře, „tak ji můžeme poznat spolu."

Červené tváře, které nevím jestli vznikly mrazem nebo ne, bylo mi to jedno.

Pohled ze země, šel k člověkovi vedle mě. Byli jsme nebezpečně blízko sebe, ale myslím že ani jednomu to zrovna nevadilo.

„Tak první zastávka socha Svobody, New York."

Usmál se, nebyl to úsměv který má vždy na rtech, byl jemnější, „Ať cesta započne."

„Kam půjdeme příště?" Jemně jsem ho trkl do boku.

Zamyslel se, „Příště Washington."

Vůbec nevím co mi cesta donese, ať už dobré, nebo špatné věci, vše si odnesu jako vzpomínky.

Ať mi Amerika dobře slouží, s lidmi vedle mě, s kterými ji konečně můžu poznat.

_______________________________
Words:813

Taky bych chtěla do Ameriky tbh.