„Dobré ráno přeji," rozespalý Karl který se zrovna vyhrabal z postele, zrovna to není kvůli školy, máme tři dny bez učení. Výhra pro nás.
Učení to možná není, ale menší výlet, vidět sochu Svobody bude určitě dobrý pocit, vidět to konečně naživo, po tolika letech bydlení v Anglii.
Socha svobody, neboli ideál svobody, míru, lidských práv a dalších věcí. Aspoň si něco ze školy pamatuji, ať už to není ostatní.
Výlet se bude konat, nebo by jsme tam měli být v deset hodin ráno. Karl, já, Sap a dokonce Dream. Kterého jsme museli přemluvit aby s námi jel.
„Ty už si hotový?" Zeptal se mě, když vylezl z koupelny. Jeho oči jemně, stále ospalé a zavřené. A vlasy měl všudy směry.
Přikývl jsem, i když nejsem ranní ptáče, a hned kdo na mě ráno promluví tak bude mít rovnou špatnou náladu i on.
Ale na výlet se těším, konečně můžu něco podniknout, společně s jinými lidmi, než je moje máma.
S mobilem v ruce a s kartáčkem v puse, mi přes plnou pusu pasty, zkusil Karl ze sebe něco vydat, „Kluci by měli přijít na náš pokoj, pak pojedeme."
Kvůli pasty kterou měl v puse, se mu slova moc nepovedla, každým slovem někdy vyplivl trošku pasty z pusy, musel jsem se zasmát.
„Nazdar blbci!" Vchodové dveře se rozletěly, až to udělalo rámus i na chodbu, na té chodbě jde slyšet úplně vše, i kdyby si někdo potichu kýchl.
Sapnap, s velkým ostýchavým úsměvem vkročil na naší kolej. Za ním, samozřejmě, šel Dream, který měl na sobě i sluneční brýle. V zimě?
„Trvá vám to magoři, měli jsme už dávno být v autě." Občas nechápu lidi kteří mají plnou energii, hned po ránu. Normální lidi by si dali jeden den volno, po práci, po škole ať už je to cokoliv.
Ale my musíme jít vidět sochu Svobody.
„Kolik hodin pojedeme?" Překvapilo mě, když můj hlas byl stálé chraptivý, i když jsem promluvil více než jednou.
„Tak tři hodiny," pokrčil Sap rameny, „stejnak Dream řídí." Zasmál se.
Pokud přežijeme celé tři hodiny bude vyhráno. Ochraňte mě někdo.
——
Otevřený kufr od červené Tesly, a spousta batohu v něm daná. Povolání; syn.
Zahihňaní nad svým vlastním vtipem je trapné, ale když vám to vyzní ve svoji vlastní hlavě, je to vtipnější než to říct nahlas.
„Ještě tvůj batoh princezno," z mého vtipu mě vyrušil už tak moc známý hlas, že mi u něho slábnou kolena. Tak moc známy hlas který bych mohl poslouchat od rána až do večera.
„Jo," zamumlaní a podání batohu do jeho větších ruk, tak aby ho mohl dát do kufru auta.
„Chceš sedět ve předu?" Silné zabouchnutí, teď už plného kufru, se ozvalo po temné uličce brzo ranního New Yorku. Taky zasněženého.
„Sap nebude sedět ve předu?" Upravil jsem si svou zimní čepici na hlavě, která mi zakrývala mé hnědé možná až černé vlasy.
„Ten sedí s Karl vzadu," potichu se zasmál, aby ho kluci, kteří už seděli v autě, neslyšeli.
Pokrčení ramen, a menší přikývnutí, „Tak jo," zašeptal jsem.
„Nemusíš se stydět, budeš takový, dá se říct," ušklíbl se, než pokračoval, zatím se jeho pohled střetl s tím mým, „princezna, která sedí na místě spolujezdce."
Začervenání tváři mi moc nepomáhalo, ani mé zaseknutí, že jsem nemohl skoro promluvit pár sekund, „Baví tě to?"
Zasmál se, jeho úšklebek stále nepadal z jeho rtů, „Jo," přikývl, „dokonce i jo."
Odfrkl jsem si, moje červené tváře stále nezmizely, „Rovnou mě vezmi do náruče jako nevěstu, abych ti připadal jako zkurvená princezna."
Jeho úšklebek se ještě zvětšil, „Myslím, že se to i jednou stane, že tě vezmu do náruče jako princeznu."
V tu dobu se mi úplně zamlžilo před očima.
Potichu se zasmál, „Radši si nasedni,"
_______________________________
Words:615
Trošku trapné. NEVA.
Děkuji za 600 přečtení <3
(Budu ráda za názory, protože nevím jestli to přijde trapné jen mně nebo i ostatním, kdyžtak to zedituji.)
ČTEŠ
You. /dnf/ ✓
Fanfiction„Proč jsi nic neřekl?" Moje oči se koukaly do těch jeho tmavých zelených. Batoh který měl jenom na jednom rameni těžce nesl. „Chtěl jsem," začal, jeho pohled se koukl za mě. Hlasitý zvuk skřípajících vlaků, mi zrovna nedělal dobře na můj sluch, „al...
